Kdysi jsem četla, že začátkem tohoto století se po světě začala šířit pandemie osamění. Těžko říct proč a stejně tak je těžké říct, co je horší - být sám a osamělý nebo být s někým, a přesto osamělý.
V této souvislosti mě paradoxně napadl jeden starý vtip o tom, jak na dveřích mešity bylo napsáno: „Kdo vstoupí s obnaženou hlavou, to je, jak by cizoložil“. Pod to někdo dopsal: „Zkusil jsem obojí, nelze srovnat!“ I já jsem zkusila obojí a vzhledem k tomu, že „vrba“ je mé další povolání, mohu říct, že strach z osamění je pravděpodobně jedním z hlavních důvodů, proč mnoho lidí zůstává v nefunkčním, vyhořelém vztahu. Zjistila jsem, že pokud se člověk začne mít víc rád, začne být spokojen i se svojí vlastní společností. Já se to učím a jde mi to stále lépe a lépe. Vím, že jsem šarmantní a mám smysl pro humor, takže mi je se sebou celkem veselo. Když jsem si cpala klíčky od bytu do zapalování auta - s podivem to fakt nešlo, chytla jsem na ulici takový záchvat smíchu, že se doteď divím, že mi někdo nepřivolal rychlou i s návlekem. Nebo jsem si smažila mini-topinky do polévky a do toho mě chytla tvořivá. Dokážete si představit tu zkázu na sporáku? Ale text k dalšímu songu se povedl:-)
Před lety jsem se vžívala do pocitů, které jsem moc neznala a napsala písničku Osamění pro mého kamaráda. Prožíval bolestný rozchod. V současnosti vnímám tento text jako důkazný prostředek mého vývoje.:-) Dnes bych totiž spíš napsala "za hloupou babou a autobusem nikdy neutíkej, chlapče!" :-)
Osamění
Osamění – prázdná fotka.
Snad tě nová láska potká!
V osamění ruce kvílí
Být tak s někým alespoň chvíli,
malou chvilku za svítání…
Proč víc lásky není k mání?
Už víš, že život krásným může být,
že bez lásky je těžké žít.
Už víš, co sebou přináší,
co bolest velká obnáší
Jako kůl v plotě často stát…
telefon hlídat, ticho znát,
objímat polštář v náručí,
když sluníčku noc poručí: „Jdi spát!“
Úsměv ve tváři často bývá
oponou, co bolest skrývá.
Revma lásky v noci studí,
osamělost ze snu budí.
Malá chvilka za svítání…
Proč více snů není k mání?
Už víš, že život krásným může být,
bez jedné lásky lze ho žít.
Už víš, co sebou přináší,
co bolest velká obnáší.
Jako kůl v plotě nesmíš stát,
životu říkej: „Mám tě rád“,
I když tě tvrdě poučil,
že nemůžeš mu poručit.
Sobě? Snad.
***
… stará láska – stará fotka, na dně skříně jinou potká.
Snad abych se představila: “Bývala jsem jeho milá!
Copak je to za člověka, co se na mně zlobí, vzteká?
S dovolením? Jdu se krášlit. Za dveřmi už čeká další
….tak proč se trápit?“
Můj kamarád je dnes šťastný a spokojený a na svoji starou lásku a zlomené srdce vzpomíná s úsměvem. Čas je asi skutečně nejlepší lékař. Škoda jen, že se to podivné mezidobí plné přemýšlení, trápení, bolesti, hledání a smutného osamění nedá urychlit. Na druhé straně, co bolí, to roste a na svůj přirozený růst potřebujeme čas. Já doteď narostla o dva a půl metru a plánuji dalších deset. Jen stále nevím, zda to není příliš málo :-)
