Prohrabávala jsem se ve starých fotkách a vzpomínala na sebe před 35 roky. Vím, že můj čas se vrátit nedá, ale poučit se můžu vždy. Například, že mám navždy zůstat naivní holkou a nic na tom neměnit.
Zjistila jsem, že na světě existují tři druhy naivních bytostí. Tu první skupinu tvoří naivní holky. Ty si většinou myslí, že budou navždy svůdné, krásné a mladé. Naivní holky čekají na svého prince. Žijí v přesvědčení, že někdo za ně vždy vyřeší jejich problémy, že jim k snídani snese modré z nebe, že ony se nemusí o nic starat, snažit ani nic dokázat. Věří, že muž, který je právě oslovil, je movitým držitelem Nobelovy ceny za plastickou chirurgii a než ho nahradí jiný, bude zárukou jejího bohatstvím naplněného života. Naivních holek tohoto typu je určitě víc než kluků, jestli vůbec nějaký takový existuje. Drtivá většina naivních holek jednou dospěje. Některé, bohužel, nikdy.
Tu druhou naivní skupinu tvoří bytosti, které si myslí, že změní svět, když se o to budou dostatečně snažit. Když půjdou příkladem. Když budou inspirovat další lidi. Když budou lidem věřit. Když budou lidi povzbuzovat. Jsou přesvědčeny o tom, že kdyby každý a z lásky udělal pro sebe a své okolí jenom o kousek víc, než nevyhnutelně musí, byl by náš svět klidnější a krásnější, lidi na sebe milejší a laskavější. V konečném důsledku bychom byli všichni tak nějak šťastnější.
Pak je tady ještě jedna skupina lidí, která je naivní právě v tom, že má na všechno jasný, jednoznačný a neomylný názor, který považuje za jedinou pravdu. S nohami přivázanými o kůl v plotě pragmaticky tvrdí, že bez křídel nelze létat a třetí oko je nesmysl. Člověk musí být spokojený s tím, co má, měl by dělat jen to, na co má a hlavně, snaha o plnění snů je trapná, nesmyslná, ubohá, směšná břečka. Tečka.
Těžko říct, co je vlastně dobře a správně, protože každý z nás má své zkušenosti a svůj pohled na věc. Jak je patrné z mých příspěvků, nemám patent na rozum, spíš ho tak trochu naivně hledám. Hledám a přemýšlím. Kromě mozku bych potřebovala vyřešit i své srdce, protože zjišťuji, že tyto dva moje orgány bývají často proti sobě v silném antagonistickém postavení. Leze mi to pěkně na nervy, vždyť komu by se líbilo nosit neidentifikovatelný punc rozumné naivky, ve které se nikdo nevyzná. Ani ona sama ne.
Proč to zmiňuji? Protože jsem byla inspirována k hlubokému zamyšlení. Nevím, zda jste četli můj předchozí příspěvek s písničkou Čerešně. Cítila jsem potřebu napsat něco hezkého, zazpívat něco jarního, připomenout krásnou píseň, vyjádřit svůj obdiv a vzdát úctu výjimečným osobnostem - interpretce a také autorům písně, kterou každý zná. Navíc i pro mě jsou Čerešně zcela výjimečné. Jsou jedinou převzatou věcí, kterou zpívám, protože vím, že je lidi mají rádi. Moc mě překvapil zájem o můj příspěvek na blogu i o Čerešně a byla jsem dojatá množstvím krásných ohlasů. Moc za ně všem děkuji.
Ta inspirace k hlubokému zamyšlení však přišla od dvou neznámých bytostí. Ta první mi napsala: „No ja nevim. Vas zpev není spatny ale srovnani to nesnese, zpivejte si pro sebe a pro sve kamarady a asi jim tim i udelate radost.Ale na vic nemate.Prezentovat to nekde bych asi nechtěla“. Ta druhá byla ještě upřímnější: “Mohu říct jen to—nemám hlas, ale sluch mám. Paní – nek….te to. Hana Hegerová ---paní zpěvačka“. Ráda bych poděkovala i za tyto názory. Každý má na názor právo. Akorát přemýšlím o tom, co vede lidi k tomu, aby věnovali svůj drahocenný čas takovéto všeobjímající upřímnosti, když má každý po ruce tlačítko „OFF“ a koukat musí akorát na sebe v zrcadle.
A ještě víc přemýšlím o tom, co všechno může napáchat podobný výrok u dítěte, mladého člověka, nemocného člověka, u lidí, kteří jsou na dně. Přemýšlím o tom, kolik upřímných rádců řeklo někomu jinému: “Nebuď naivní, neztrapňuj se, to nedokážeš, to je blbost, co jsi vymyslel!“ Kolik rodičů řeklo svým dětem: „Pepíček odvedle, to je kluk šikovný, má lepší výsledky, ty na něho nemáš, jsi k ničemu!“ Kolik manželů řeklo svým manželkám: „Podívej se na sebe do zrcadla, jsi tlustá, stará, ty už se nemůžeš líbit ani chlapovi, který je slepý!“ Kolik manželek řeklo svým mužům: “Neumíš vydělat peníze, neumíš se postarat o rodinu, s ničím mi nepomáháš, jsi naprosto neschopný lenoch!“ Kolik upřímných lidí řeklo nemocným, že tohle je asi smrtelná diagnóza a zeptalo se, zda už mají sepsanou závěť. Říkáme mnoho slov a já častokrát přemýšlela o tom, kde je hranice mezi upřímností a netaktností a zda bychom některá slova či výroky již neměli považovat za trestný čin. Kdo ví, kolik snů, kolik smysluplných nápadů, kolik talentů, kolik energie vyšumělo v nenávratnu, kolik schopných lidí si přestalo věřit, kolik zlomených lidí už nikdy nevstalo. Kolik nešťastných lidí setrvává na místech či ve vztazích jen proto, že jim někdo namluvil, že jiná cesta není, že na víc nemají? Upřímnost je v životě potřebná, pokud o ni žádáme a určitě je lepší než falešné výroky falešných přátel, lži nebo manipulace.
Takže co napsat na závěr? Zkusím něco moudrého, hezkého a symbolického.
Na dvore nám začala kvitnúť čerešňa. Hoci prší, pohľad z okna je nádherný. Dvor sa zazelenal, začína rozkvitať. Začína jeho ďalší nový život a zdá sa, že aj môj. Prehrabávala som sa v starých fotkách a spomínala na Irenu pred 35 rokmi. Viem, že môj čas sa vrátiť nedá, ale poučiť sa môžem vždy. Napríklad, že mám navždy zostať naivné dievča a nič na tom nemeniť.
Pesnička Naivné dievča je staršieho dáta a s Danielom sme ju len trochu oprášili. Rada by som ju venovala všetkým krásne naivným bytostiam, ktoré veria v lepší svet. Všetkým, ktorí lásku nezvažujú, ale rozdávajú. Všetkým, ktorí za svoj život vyprodukujú tony dobrých skutkov, pár kíl múdrych myšlienok a ktorí svoje úprimné slová poriadne zvažujú…s presnosťou na mikrogramy J
S láskou Vaše bosorka :-) Cmuk
