Chutnají Vám Čerešne stejně jako třešně?

Odvykla jsem si nepsat ve verších. Rýmy a větičky do nové písničky…tuto hru, kterou si hraji sama se sebou, mám moc ráda...

V posledních letech mě provází takový zvláštní pocit nejistoty. Denně zapínám počítač, protože ho potřebuji k práci. Potřebuji i internet. Jsem závislá na internetu.  Je to zvláštní, protože před dvaceti lety jsem ani jedno z toho k životu nepotřebovala. Ani svůj iPhone ne. Kdosi však vymyslel webové stránky, datové schránky, elektronické podpisy, elektronické podávání daňových přiznání, internetové bankovnictví, sms, Facebook, youtube a je toho stále víc.  Doba se jednoduše změnila a nic s tím nenadělám. Konec konců, má to i své výhody. Právě teď a tady.

I když často vůbec nechci, přijímám stále více informací. Titulky v prohlížeči skáčou do mých očí jako vrabčáci na chodníku.  No a čím je těch zaručeně pravdivých informací a obchodních lákadel víc, tím častěji si kladu otázku: “ Mám si přečíst to anebo tohle? Co z toho je pravda a co je lež? Co z toho je pro mě důležité? Co mám správně jíst, co je zdravé, co je jedovaté? Mám se napatlat zázračným prostředkem na mládnutí nebo zůstat, pro jistotu, škaredá a stará, ale svá? Budu mít ještě kamarády, když nebudu in, když nepůjdu s proudem názorové většiny, když nebudu mít prdelku jako dva česneky a tvář vyžehlenou jako sváteční ubrus?“  Nevím, jestli někdy někdo spočítal, kolik gigabytů se nám vejde do hlavy. Mám za to, že Pán Bůh to trochu podcenil, když nám v kebuli projektoval velikost našeho hardwaru. Na dnešní dobu není dostačující. Nedivme se proto, že nám software kolabuje, vždyť se ty tuny dat už nemají kam rozpínat. Teda mají, ale podle toho taky vypadám. Ještěže si na ní sedím… přetížená a často otrávená jako návnada na krysy.

Podle nevyžádaných nabídek, které denně dostávám e-mailem, jsem zjistila, že z titulků a krátkých vět, které by upoutaly pozornost návštěvníka internetu, se stává nový vědní obor a měla bych ho začít rychle studovat. Vypadá to tak, že něco pravdy na tom bude a že se autoři psychologických studií na téma „být viděn na internetu“ nechali inspirovat hasičskou houkačkou. Jak jednoduché. Chceš něco sdělit? Upoutej pozornost.  V podstatě i tento článek je toho důkazem. Začali jste číst? Děkuji. Buď jsem ten titulek trefila, nebo patříte mezi ty vzácné, svobodné bytosti, které neradi hrají podle not, ale intuitivně hledají svou vlastní píseň.

Já se také snažím řídit se svými pocity, intuicí a selským rozumem stejně, jako to dělali naši předkové. Bohužel mám pocit, že selský rozum se někde ztrácí a je plošně nahrazován světem iluzí. Lépe se mi žije od chvíle, kdy jsem pochopila, že názor není pravda.  Je to jen názor, úhel pohledu na věc, na který má každý demokratické právo. Alespoň zatím. Na druhé straně spěju k přesvědčení, že někdy příliš demokracie škodí a v jistých situacích by v nás měl zvítězit pud sebezáchovy a to v osobním i globálním slova smyslu. Z vlastních zkušeností také vím, že některé věci nemusí být takové, jak se na první pohled zdají a podobně se to dá říct i o lidech. Proto se snažím nesoudit, nesrovnávat a nekopírovat. Myslím, že tento přístup bude asi správný, protože i můj psychiatr mi řekl, že jsem jeho jediný duševně naprosto zdravý pacient. Koho by ta výjimečnost nepotěšila, no ne?

Jako zpěvačka příliš výjimečná nebudu. Hodně lidí mi totiž řeklo, že jim svojí tvorbou a pocitovou interpretací silně připomínám Hanu Hegerovou. Nebrala jsem to jako kompliment do doby, než mě život nasměroval k jejím písním, na které i u mě dozrál čas. Mnoho z nich jsem začala najednou chápat, dokonce je i žít. Stejně tak jsem objevila její interpretační umění, její úžasnou schopnost zanechávat v posluchačích pocity. Silné pocity. Před její osobností se s pokorou a úctou skláním, protože vím, že pocity se nedají naučit. Pocity v písničkách se musí prožít. I když bych možná chtěla, nemůžu zpívat jako Hana Hegerová. Není nutno srovnávat, soudit, kopírovat. Protože ona, já a v podstatě my všichni jsme výjimeční. Jsme jedineční ve své podstatě, jedineční ve svých pocitech a životních zkušenostech. Jedineční ve své odvaze i slabosti. Jedineční  v tom, jak dokážeme zvládnout své ego, životní překážky, tragédie a hlavně, s jak velkou pokorou a bez falešných tónů jsme schopni zazpívat příběh svého života či zvládnout svůj úspěch. Tentokrát nenabídnu příběh mé písničky a ani  příběh  písně Čerešne. Neznám ho. Prožila jsem ho však, stejně tak, jako většina z nás.

Čerešne jsou pro mnoho z nás synonymem nostalgických vzpomínek na slovenštinu, na naše mládí, jeho nezkušenost, stud, na první lásku a její naplnění a také na výjimečnou, nepřekonatelnou interpretku, královnu pocitů, Hanu Hegerovou. Pokud si je budeme zpívat, nikdy neumřou. Stejně jako naděje v lepší svět a jistota, že po chladných zimních dnech zase přijde jaro.

S láskou Vaše bosorka :-) Cmuk