Kdybych byla bosorkou, zařídila bych krátkou amnézii všem nesmělým, osamělým človíčkům, kterým svátek Valentýna zase připomenul, že je ani dnes nikdo neobjal.
Poslední dny tohoto týdne se bojím otevřít i dveře od záchodu. Mám takový divný pocit, že tam na mě vybafne nějaký marketingově vymakaný Valentýn. Bůh mi je svědkem, že nemám vůbec nic ani proti němu ani proti zamilovanosti, ale mnohem raději bych ocenila svátek všeobjímající lásky a objetí. Skutečná láska je laskavá. Je věčná, jednoduše se jenom cítí. Skutečná láska dává, nežádá, nebere, nepřivlastňuje si… a nepotřebuje si kupovat drahé dárky a ukazovat je světu.
Kdybych uměla čarovat, určitě bych zavedla svátek lásky, ale ne jenom jeden den, ale celých 365 dnů v roce. Kdybych byla bosorkou, zařídila bych krátkou amnézii všem nesmělým, osamělým človíčkům, kterým svátek Valentýna zase připomenul, že je ani dnes nikdo neobjal.
Ach jo, s objetím, s tím mám největší problém. Jsem vděčná za schopnost být samostatná, naučila jsem se žít sama, být sama se se sebou šťastná. Učím se mít ráda a začínám dělat věci, které mě činí radostnější. Až na to objetí. Na všechno výše jmenované jsem už našla patent, ale jak mám sama sebe obejmout, na to „bosorka“ zatím nepřišla. Objímám stromy, obejmu si kolena, pohladit po tváři se taky můžu sama, v zrcadle si dokážu i sama vynadat a hlavně se pochválit! Ale to objetí… Ten krátký fyzický kontakt dvou náručí, při kterém tryská ta nádherná životadárná energie. Kvůli objetí jsem dlouhá léta přinášela oběti, než jsem to vzdala. Nelituji toho. Zjistila jsem totiž, že stejně krásné je obejmout syna, vnouče, přátele nebo úplně cizího člověka.
Dnes jsem zažila něco velmi zvláštního. Abych to vysvětlila. „Zpívající bosorka či nová blogerka, textařka, zpívánka, veselá a stále šikovnější baba, jak mně ujišťují přátelé na Facebooku“ je většinou poslední část mého dne či spíše noci, kterou se odměňuji, protože si to zasloužím. Den mám už delší dobu programově rozporcován na několik etap, abych měla sílu zvládnout tu nejtěžší. Ráno začínám meditací, pak pokračuji prací a pak se snažím posbírat odvahu a vykročit směrem do LDN za maminkou. Je to zvláštní, jak se z člověka dokáže postupně stát fungující stroj bez emocí, s pragmatickým myšlením a otupenými city i smysly. Přestáváte vnímat bolest, nemocniční pachy, prostředí, na které nejste zvyklí. Nemáte k takové situaci přípravu, vědomosti, zkušenosti. Plakat už není co, slzy došly. Jediné, co můžete udělat, je být tam. Dobrovolně si nadělíte svou porci týrání z pohledu na milovanou bytost, které nemůžete pomoct, které nemůžete dát naději. Nemáte na to sílu, a přesto ji někde musíte najít. Sílu na uklidňující úsměv, povzbuzení. Schopnosti dnešní medicíny jsou neuvěřitelné a vy najednou cítíte, že je to vše proti přírodě. Medicína dokáže udržet při životě devadesát let stará fyzická těla a zároveň způsobuje nekonečnou bolest. Bolest bezmoci. Bolest duše, která nemůže odletět. Možná je tou překážkou láska. Vím, že mě maminka miluje z celého srdce a něco ji nutí bojovat a zůstat. Má o mně starost, vím, protože ona ví, co je to osamění. Chce mě obejmout, ale nejde to. Tak já objímám jí, provádím naprogramované úkony – namazat, namasírovat, nakrmit, napít, pochopit, co mi chce říct… moc to nejde. Vedle mamky leží paní, má 93 let a amputovanou nohu. U okna leží paní viditelně mladší s hrůzostrašně vyhlížející nožkou. Za sousedkou chodí syn, asi v mém věku. Nervózní, snažící se – nakrmit maminku tlačenkou, čočkovou polévkou a dalšími zdravými chlapskými dobrotami, které připravil. Není nic horšího jak pohled na bezmocného, naštvaně uštvaného chlapa. Dnes jsem ho nepotkala, za to sousedka u okna měla svou pravidelnou návštěvu. Rodina chodí každý den. Je to hezké. Bohužel, ten její dnešní den nebyl nejlepší. V chabém soukromí závěsu jsem nemohla neslyšet její pláč plný bolesti a strachu z budoucnosti a na druhé straně reakce jejích nejbližších, strohé domlouvání, chytré rady, výčitky, křik, hněv. Místnost se plnila zvláštní nedobrou energií a já měla chuť si stoupnout a zakřičet: „Tak dost!“.
Zdržela jsem se déle než oni. Po chvilce ticha jsem zaslechla paní, jak nám říká: “Promiňte, prosím, moc se vám omlouvám…“ Najednou jsem potřebovala něco udělat. Podešla jsem k ní, poprosila o dovolení, objala ji, pohladila a pošeptala pár povzbudivých slov do ucha. Se slzami v očích mi poděkovala za proud horké sálající energie, kterou prý cítila z mých rukou. Nevím, co se mi stalo, ale cítila jsem to také. Poprvé v životě! Usmála jsem se, otočila a můj pohled se setkal s pohledem stařenky uprostřed. Nikdy na ty oči nezapomenu, na tu dětskou touhu, kterou v nich měla. „Chcete obejmout také?“, zeptala jsem se a při jejím kývnutí na znak souhlasu jsem pocítila nepopsatelnou lásku. Nikdy jsem nic podobného necítila. Vzala jsem ji hlavu do náruče, dala pusu na obě líce, popřála dobrou noc. Rozplakala se a usmála zároveň. Já také. Konečně…
Při odchodu z nemocnice jsem věděla, že dnes jsem dostala ten nejhezčí Valentýnský dárek v životě a že už ho žádný jiný nikdy nepřekoná.
Všechno je jednou poprvé, nejen písničky. Poprvé jsem dnes sama vstoupila do kavárny a dala si kávu ve své skvělé, tiché společnosti. Z prostírání na mě svítil Valentýn. V té chvíli mě napadlo, že nejlepší přílohou k tomuto článku a k svátku lásky bude z lásky napsaná Anjelská uspávanka pro moji první a zatím jedinou vnučku. Dala jsem si totiž závazek, že ke každým narozeninám jí napíšu písničku. Už má dvě a slíbila jsem 18!!!
Láska má mnoho podob, láska je svátek, láska je lék. Tak ať jí je v našem životě co nejvíc!
S láskou Vaše Zpívající bosorka. Cmuk :-)
