Vzpomínkové Pošepky věnuji všem, kteří ztrácí naději kvůli dlouhé a kruté zimě ve svých pocitech, ve svých životech. Nemusí. Koloběh v přírodě i v lásce je neměnný.
Dnes jsem vystupovala z auta a ještě jsem ani neměla pravou nohu na zemi, když se kousek ode mě ozvala rána jak z děla. Jakýsi vtipálek mi hodil petardu málem na hlavu. Je to neuvěřitelné, jak vás něco takového ochromí. Když jsem se po chvilce vzpamatovala, rozhlížela jsem se kolem, ale nic. Nikoho jsem neviděla. V té chvíli, vážení a milí, kdybych uměla čarovat, to by bylo veselo na tomto světě! Bohužel, čarovat neumím, pouze pragmaticky konstatovat. Zjistila jsem, že neslyším na levé ucho, což se u zpěvačky považuje za špatnou správu. Ta dobrá ovšem je, že jsem nedostala infarkt, tudíž mám silné srdce na správném místě. Nerupla mi ani cévka, tudíž mám mozek v dobré kondici a co je v mém věku a postavení to nejdůležitější, mám v pořádku i další věci. Například svěrače.
Takže jsem dnes prožila moc hezký den, jenom ten příchod z práce mi stále vrtá v hlavě. Nedokážu totiž pochopit, jak někdo může z dlouhé chvíle dělat takové nesmysly. Vždyť na mém místě mohl být někdo vážně nemocný, dítě, pes nebo starý člověk, což já naštěstí nejsem. Škoda jen, že nejsem ani bosorka. Kdybych jí byla, tak bych takovýmto nudícím se vtipálkům určitě naordinovala nějakou smysluplnější činnost. Například – odmetat mi každé ráno sníh či led z auta nebo ošetřovat staré nemocné lidi nebo hlídat zlobivé malé děti či dvacetkrát denně venčit psa. Nejlépe Baskervillského. A to vše v klidu, potichu a „pošepky“.
Nepamatuji si přesné datum, kdy jsem písničku s názvem „Pošepky“ napsala, ale její zrod byl, stejně jako u mnoha dalších, velmi zvláštní a podivný. Představte si teplý a útulný obývák, je půl druhé v noci. Vy romanticky ťukáte do svého počítače nějaké autorské dílo pro manželovy kurzy autodiagnostiky. Manžel, v poloze ležmo, vás celý večer u televize morálně podporuje a do toho bere kytaru, aby se vám lépe pracovalo a hlavně přemýšlelo. Dle mého soudu měl spíše obavy, aby si po několikahodinovém gaučování nezpůsobil proleženiny. Najednou jsem v té spleti moc krásných tónů, které hrál, uslyšela tklivou, naléhavou, zvláštní melodii a bylo dopracováno. S mým mužem jsme dlouhá léta tvořili báječný, pracovně i hudebně sehraný pár, bohužel s krátkou pamětí. Ráno, kdy jsme se vzbudili, si popůlnoční melodii nepamatoval ani on ani já. Někde v podvědomí mi však naskočil text a já jsem čtyři sloky o koloběhu života, o lásce a naději napsala na jeden dech. S otextovanou A4, vraženou do kabelky, jsme vyrazili do světa na sobotní výlet. Moc jsem toho v ten den nenamluvila, čímž jsem potěšila celou moji chlapskou rodinku. Když jsme večer cestou zpět projížděli kolem naší firmy, z ničeho nic jsem zařvala: „Stop! Mám to! Otoč to!“ Jako správná bosorka jsem si vždy sebou vozila nejen kytarový doprovod, ale i svého zvukaře. No a zcela logicky se dá očekávat, že bosorka má pod svou kanceláří, vedle rodinného autoservisu, i zázraky dělající nahrávací studio. V osm večer vzal můj manžel do ruky kytaru, syn zapnul nahrávání, já na druhé straně zdi stoupla před mikrofon a z pokrčené A4 zpívala „Pošepky“. V přítmí studia i režie jsme na sebe vůbec neviděli. Řídili jsme se svými pocity, prazvláštním souzněním… a písničku nahráli napoprvé. V tomto znění a bez jakéhokoliv zásahu navždy zůstala. Vlastně ne tak docela. Později se ke mně v nahrávce na CD přidala skvělá a mému srdci blízká slovenská zpěvačka Katka Koščová. To byl také den, kdy naše studio poprvé navštívil i její klavírista Daniel Śpiner. Nikdo z nás nemohl tušit… jenom já…kdybych byla bosorkou.
Vzpomínkové Pošepky věnuji všem, kteří ztrácí naději kvůli dlouhé a kruté zimě ve svých pocitech, ve svých životech. Nemusí. Koloběh v přírodě i v lásce je neměnný. Stačí to jenom pochopit, za svým snem jít, sám sebou být a ve svém tichu v míru žít! Pokud ovšem nenarazíte na vola, co vám hodí petardu pod nohy. S láskou vaše zpívající bosorka! Cmuk :-)
