Že je malé neznalé, to nemusí byť pravidlo. Veď aj malý gašparko vie zahrať veľké divadlo. Nezáviďte iným za to, čo im behá po dvore. Buďte radi za všetko, čo Vám visí v komore! :-)
Nezdá se vám, že je svět kolem nás strašně vážný, ubitý, plný obav, stresu, strachu, hněvu, závisti, špatných zpráv a zlé nálady? Že je plný temnoty? Asi neexistuje žádný účinný světelný zdroj, který by zmáčknutím tlačítka rozsvítil světlo uvnitř nás, ale úsměv, vděčnost, radost a štěstí z malých dobrých skutků každý den, to všechno může rozzářit nejen nás, ale i celé naše okolí. Čím více světýlek bude v našem životě, tím méně temnoty bude na tomto světě. Tak jsem se dnes rozhodla, že přispěji svojí trochou do mlýna a ukážu vám, jak se dá rozsvítit i bez elektrické zásuvky a co dělám o víkendech na našem školícím středisku.
Máte rádi tvory? Znáte ptačí říši? Máte rádi divadlo? Máte dostatek sebevědomí?
Možná vám tyto otázky přijdou zcela mimo mísu, protože již na první pohled nemají nic společného. Ale opak je pravdou. Jestli budete číst dál a vyslechnete si i přiloženou písničku, pochopíte. Balady jsou smutné písně s tragickým koncem a já se vám pokusit popsat, za jakých okolností se jedna taková zrodila v mé hlavě a jak se bosorka rozhodla ze špatného moudrý a poučný konec udělat.
Představte si terasu s výhledem na azurově modré moře. Kolem terasy se vine nádherný popínavý keř s hlubokými a voňavými fialovými květy. Vy sedíte v pohodlném křesílku, vychutnáváte si výhled, vlahý podvečerní vánek vám ofukuje tvář a najednou Vás vyruší….????
Nevím, jak jste na tom vy, ale já nemám ráda nic, co nedovedu identifikovat, nic, co dělá bzzzzz, nic, co je hluché a nereaguje na mé jasně vyřčené: „Běž pryč!“. Nemám ráda nic, co leze po zdi a má velkou hlavu, ale ještěrka to není a abych dokončila výčet tvorů, které nemám ráda, doplnila bych ho ještě o seznam všeho, co prý odolá radioaktivnímu záření a má dlouhý holý ocas a na sobě špinavé chlupy. No a žáby a pavouky také nemusím. Nevím, jestli je to vše, … vlastně ještě nemám ráda jednu blondýnu,…ale vrátím se k té terase. Takhle krásně jsem si tam seděla, psala texty, četla knížku, rochnila se pohledem na moře a vtom se do mého obzoru dostává obrovský tvor s křídelním kmitočtem snad stotisíc Hz. Panika se v té chvíli nekonala, protože jsem si naivně a přírody neznaje myslela, že ke mně přiletěl kolibříček, ptáček maličký! Dokonalá romantika i s úsměvem na rtech. Za pár vteřin však panika přišla. Došlo mi totiž, že žádný ptáček kolem mě nelétá, protože to ono začalo vydávat pověstné „bzzzzzz“ v dosti nepříjemné tónině. A to já naozaj nemám ráda. Můj vztyk byl stejně rychlý jako úprk do bezpečí pokoje. Přes okno jsem sledovala dál. Tvor se ztratil v útrobách rozkvetlé rostliny a najednou vidím letět jeho starou. Byla menší, tlustá, dost neupravená a evidentně naštvaná. Došlo mi, že tady dojde k vyřizování účtů, protože z jejího „bzzzzz“ cca o 3 tóny výš, čišela značná nespokojenost, pokud nechci rovnou říci nasranost. Jak to mezi nimi dopadlo nevím, ale za dvacet minut jsem v bezpečí pokoje dopsala jedno z mých vrcholných textařských děl s názvem „Kolibrík - balada o malých vtákoch“. Zrodilo se zcela prozaicky, z mé totální neznalosti hmyzí a ptačí říše, avšak s užitečným ponaučením pro život člověčí.
Co dodat na závěr? Jako manželka s 32-letou praxí mám dost životních zkušeností na to, abych si mohla dovolit tvrdit, že kdokoliv se může stát velkým hercem a hrát velké divadlo. Jako bosorka, která neumí čarovat, bych všem malým kašpárkům dopřála velké a krásné role, avšak vždy takové, aby se děti smály a ne plakaly.
S láskou vaše zpívající bosorka J Cmuk J
