Říká se, že Život ženy začíná ve třiceti. Až po třicítce spousta z nás pochopila a poznala, co nás vlastně baví, po čem toužíme, co chceme. Začínáme si uvědomovat, že tady nejsme jen pro rodinu, ale i samy pro sebe. A začínáme realizovat své sny a plány.
My holky, co spolu chodíme, a je nám od 30 do 49 let, jsme se všechny daly na studia vysoké školy. Všechny nás to moc baví.
Nejvíce frčí psychologie, gender, praktická žurnalistika, filozofie a sociálně masová komunikace. My ženy totiž odjakživa tak rády sociálně a masově komunikujeme, tak rády filozofujeme, tak rády rozebíráme genderové stereotypy a předsudky a tak rády a hlavně často radíme jiným, že vlastně jiné obory nepřichází v úvahu :-).
Školu všechny prožíváme a díky ní se nám otevírají nové obzory. Vášnivě diskutujeme po každé přednášce a nejraději bychom už rovnou samy psaly skripta a přednášely, kolik nových nápadů máme.
Připadala jsem si chytřejší a vzdělanější, dokud jsem nepřijela na návštěvu na Morávku k mojí tetě Lídě. Teta Lída má 72 let a posledních 20 let žije doslova na samotě u lesa, na Morávce. Žije tam bez sousedů, elektřiny, signálu (a tedy i internetu), bez TV. Noviny chodí kupovat jenom jednou za týden, když jí dojde chleba, a to jde asi 5 km pěšky. Žije jenom v souladu s přírodou, a když vloni beránkovi Cvrčkovi umřela maminka, teta spala s Cvrčkem v posteli, aby mu nahradila máminu náruč.
Po jejím výborném borůvkovém koláči jsme venku, samozřejmě ve společnosti již odrostlejšího beránka Cvrčka, hovořily o životě a tak vůbec…Tedy, ze začátku jsem hovořila pouze já a teta Lída bedlivě naslouchala.
Po mém monologu se teta Lída rozvykládala a dlouze hovořila o svém životě, hlavně o beránkovi Cvrčkovi. Vykládala mi, že když na něho mluví, musí stát zpříma a dívat se mu do očí. Že když je tam těch ovcí více, musí se dívat zleva doprava a postupně kontaktovat očima všechny. Že si myslí, že když nemluví vůbec, tak jen jejímu postoji a gestům rozumí Cvrček daleko více. Taky mi řekla, že se na ně musí pořád smát, alespoň očima. Že musí mít spoustu empatie, aby se do nich vcítila a pochopila, co její milované ovečky právě potřebují. A taky mi řekla, že je pro ni důležité, jak na ní ovečky reagují (to je ta slavná důležitá zpětná vazba, o které teta Lída jistě v životě neslyšelaJ).
Uvědomila jsem si, že teta Lída, která má jen základní školu a celý život byla porodní asistentkou, ovládá nejenom umění naslouchat, protože mi nikdy neskáče do řeči, ale ovládá i verbální a neverbální komunikaci a psychologii lidské komunikace – ví, že velice důležitá je empatie. A tohle všechno ovládá bez jediného kurzu, či přednášky, úplně přirozeně.
Když jsem jela zpátky z Morávky, dlouze jsem v autě o tetě Lídě přemýšlela a uvědomila si, jak je nadčasová. Jak ovládá v praxi bravurně to, co se jinde vyučuje za velké peníze. Jak je empatická, umí naslouchat, být pozitivní a komunikuje efektivně. S ničím se nepáře. A největší sranda je, že si to vůbec neuvědomuje. Je jí to srdečně jedno. Má klid v duši.
Škoda, že teta Lída neumí psát skripta, škoda že nepřednáší. I když, třeba jí to ještě napadne. Od teď vím jedno, že krásná oblast Morávka mi nenabídne jen borůvky, houby a turistiku, ale i Vzdělávací kurzy a úplně zadarmo!
Říkám si, kolik takových nadčasových a moudrých lidí žije kolem nás. Sice neznají správně speciální terminologii, ale tak nějak přirozeně a se selským rozumem ovládají všechno, co se jinde vyučuje, sakra draze platí a po nějaké době stejně vykouří z paměti. Věci, emoce a komunikace se nedají jenom našprtat. Člověk tak musí žít. Musí to mít v sobě.
A taky jsem si hned vzpomněla na Slávku Budínovou z filmu Léto s kovbojem, kterak Doubravce (Daniele Kolářové – vystudované psycholožce) moudře a „nadčasově“ řekla:
„Jó, holka - Každá ženská halt ví to svý, a to je celá psycholóógie..“
A měla pravduJ
KK
