Těsně po sametové revoluci byl kult modelek a missek v ČR velká neznámá.....a mě, jakožto 18 letou mladou ženu, vše neznámé přitahovalo…Rozhodla jsem se, že se stanu modelkou či manekýnou, alespoň v měřítku Severní Moravy…větší ambice jsem zezačátku neměla…
Na Severní Moravě jsem prošla školou modelek, což tehdy znamenalo v místním Národním domě ve Frýdku-Místku odsunutí židlí a stolů a za zvuku hudby (tehdy frčel George Michael a Freedom), linoucí se z polského kazeťáku, jsme my ženy – budoucí modelky a manekýny s.r.o. - procházely zlehka, vlníce se v bocích, s patřičně důležitým výrazem ve tváři.
Důležitě jsme nakračovaly směrem od výčepního pultu k záchodům a zase zpátky a poctivě jsme trénovaly profesionální chůzi.
Dneska se musím srdečně smát tomu, jak jsme tzv. školu modelek braly vážně. Bylo nás tam asi 20 žen, dychtících po tom, stát se modelkou či manekýnou a být alespoň trochu známou tváří.
To se nám celkem tehdy podařilo. Předváděly jsme oblečení místních butiků na různých místních diskotékách, na dožínkách a dokonce jsme jednou vystupovaly slavnostně při tehdejším slavnostním otevření místního hotelu Centrum.
Bylo nás ale pár žen, které jsme měly větší ambice a místní hospody, dožínky a hotely nám přestávaly brzy stačit. Zatoužily jsme vyzkoušet si soutěže krásy, které tehdy začínaly…
Jako první jsme absolvovaly předkola a semifinálová kola do soutěže krásy, které tehdy pořádal deník Moravskoslezský den. Finále Miss Moravskoslezského dne bylo veselé…nikdo nám před tím neřekl, že budeme mít bílé šaty a většina z nás měla černé či různobarevné spodní prádlo, které samozřejmě prosvítalo.. O tom, jaké jsme si každá přinesla lodičky (protože jsme musely mít svoje) se ani rozepisovat nebudu…A o tom, že jsme na nich vůbec neuměly chodit a škobrtaly jedna přes druhou, taky ne…(prostě něco ve stylu volba královny krásy ve filmu Hoří, má panenko)…Ale to víte, soutěže krásy byly v plenkách, vše se teprve formovalo a my byly u toho!
V té době, asi 20 let nazpátek, jsme se učily všemu my holky, jako začínající modelky od píky a všemu od píky se učili také organizátoři tehdejších lokálních, regionálních i celostátních soutěží krásy. O tom ostatně svědčí také skutečnost, že jsme ve finále Miss Moravskoslezského dne vizážistu neměly (tehdy jsme ani nevěděly, co to vizážista je)…a líčily jsme se samy. Každá jsme si udělala obočí ve stylu Marfuša (to byl tehdejší trend…) a daly si pořádnou růžovou rtěnku na pusu a tím to skončilo…
Místní ostravský choreograf s námi „piloval choreografii“ ve stylu: „Prostě děte ňáák až na konec mola a tam u těch reprobeden se otočte, ale bacha ať nezhučíte na zem, bo to by byl průser..“
Braly jsme to ale všechny smrtelně vážně a byť jsme se my kamarádky z naší „manekýnské školy“ neumístily, měly jsme pak alespoň fotku v novinách…
Za vrchol své „modelingové kariéry“ lze považovat fakt, že jsem se potom dostala až do finále Miss Morava, kterou již tehdy pořádala APK – agentura pana Zapletala.
Probojovala jsem se až tam a tam jsem také skončila, dál jsem se nedostala…Byly tam mnohem hezčí holky a my ostatní byly spíše jen sebevědomé…:-)
Soutěž se ale blížila jisté „světovosti“, což dokazuje účast členů poroty, jako byli příkladně Jiří Korn, nebo gynekolog Uzel :-).
Dneska se už tomu směju, byla to veselá zkušenost a ani tehdejší tzv. sláva mi nestoupla do hlavy (měla jsem totiž několikrát uveřejněný svůj portrét v časopisech Vlasta a Květy)..a to tehdy byla silná média…
V rozhovorech jsme naštěstí nemusely vykládat řeči typu, jak chceme zachránit svět, žít eko a jíst bio, apod… Jen jsme se procházely po mole a měly nějakou volnou disciplínu.
Na tehdejší finále Miss Morava stačilo následující: výška alespoň 170 cm, odvaha, sebevědomí a smysl pro humor, a to jsem splňovala…
Ani se mi nechce věřit, že je to už dvacet let, ten čas tak rychle běží…a vidíte, vyrostla jsem z toho a nějak mě to nepoznamenalo…
Všechny zdraví finalistka Miss Morava 1991:-)
