Opustila nás, bohužel už navždy, paní Olga Schmidtová. Pamatuji si na ní, jako by to bylo včera. Vzpomínám...
Stál jsem ve svých devíti letech v bílé košili a v tesilových kalhotách na stupínku a pokoušel jsem se o přijetí do literárně - dramatického oddělení LŠU. Dodnes mám takový pocit, že má recitace nebyla nic moc. Přesto jsem byl přijat a mou paní učitelkou se stala právě paní Olga Schmidtová. Roky nás trpělivě, pomalu a jistě nejen učila správně mluvit, chodit rovně, hrát divadlo, ale rovněž i k člověčenství a chápání toho druhého. Odhalovala nám i řeholi a nevděčnost herecké práce, ale i radost z toho, když se nám začalo dařit a náš herecký projev byl alespoň trochu ke koukání. Přestože ve třídě byly žáci s nesporně větším talentem, než jakým jsem disponoval já (za všechny bych jmenoval třeba Evu Trejtnarovou-Hudečkovou), nikdy mezi námi nerozlišovala a věnovala se pečlivě každému se zájmem a pochopením.
Když jsem „dochodil“ vršovickou LŠU, byla to paní Schmidtová, která zdvihla telefon a doporučila mě do právě vznikající LŠU absolventů, která byla zřízena při Výzkumném ústavu dramatického školství při Ministerstvu kultury jako pracoviště pro ověřování nových trendů ve výuce dramatického školství. Tam jsem se potkal s báječným kolektivem žáků, ze kterých se stali později přímo herecké hvězdy. Za všechny bych jmenoval Milenu Steinmasslovou, Ivana Luťanského, Marcela Vašinku.
Byly to báječné roky, na jejichž začátku - byla paní Olga Schmidtová. Dík. Nikdy nezapomenu.
