(vysvětlení pro pana Jiřího Fogela, kteréhož názoru si vážím)Chápu oprávněné obavy českých a moravských rodičů ze zadlužené budoucnosti, obzvlášť když se starají o jedináčka.
Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.
Chápu oprávněné obavy českých a moravských rodičů ze zadlužené budoucnosti, obzvlášť když se starají o jedináčka. Oproti nim mám obavy šestinásobné, protože mi příroda umožnila potomků mít vícero, radovat se z nich a tak vůbec.
Strach o jejich budoucnost ale nemám... tedy mám, ale trochu jiný, než je ten obecně proklamovaný. Máme nyní ekonomicky složité období: Evropská unie se rozhodla otevřít peněženku a posílá jednotlivým státům docela slušné peníze. Třeba italským dětem se posílá 1,5 x víc virových euráčů, než našim dětem. Není se co divit, každé robátko v Itálii, pokud by chtělo být bez dluhů, až by dospělo, muselo by navíc vyrobit a prodat řádově 30 tun špaget. Což není zas až tak málo v situaci, že existují státy v EU, kde se konzumují blbouni, navíc nesypané parmigianem reggianem.
Ovšem ten zásadní ekonomický problém je jinde a jiný. Zatím je naše země příjemcem peněz z EU. Předpokládá se, že tomu tak nebude v blízské budoucnosti, že se ekonomicky vyhrabeme na návrší prosperity. A staneme se čistými plátci peněz do ekonomiky EU bez toho, že bychom od nich dostali nějaký ten obolos na přilepšenou. A pak si budeme muset poradit nejen s našimi zadluženými potomky, ale i s těmi 30 tunami špaget. Špaget maximálně s česnekem, na víc nebude. Ti prozíraví rodičové už nyní na to budoucí období po večerech trénují své děti špagetovými orgiemi.
Já tedy ne. Ale já jsem debil, navíc špagety, makarony, fusilli a pappardelle mít nemusím. Mně ke štěstí stačí obyčejná česká kolínka, která jsem se naučil jíst drahně dávno ve školní družině.
