Míjel jsem dva asi šestileté kluky. Byli zapření do kol a chystali se vyrazit vpřed. Jejich oči plály vzrušením. Byl to závod. Kdo z koho. Zaslechl jsem, jak jeden z nich vzkřikl: "Vsadíme se, kdo tam bude první!" V ten moment jsem je minul, ohlédl se a spatřil tu věc. Tvář jednoho z nich, která hořela nadšením se najednou počala měnit. Ten plamen pohasl. Kluk lehce sklopil hlavu, ochably mu svaly a celé tělo lehce pokleslo k zemi. Ztrácel nadšení, něco v jeho mysli pracovalo proti němu a oslabovalo ho. Nakonec jsem ho slyšel pomalu vyslovit: "Já nevim, co by tomu řekly naše mámy?" Řekl to zvláštním hlasem, jako by ani nebyl jeho, jakoby sám nevěřil tomu, co říká. Druhý kluk ale sevřel pevněji řidítka, zadíval se odhodlaně vpřed a začal odpočítávat: "Tři, dva, jedna, teď!" Vyrazili stejně a zuřivě šlapali do pedálů. Prohnali se kolem a bylo to vyrovnané. Jenže pak začal jeden z nich ztrácet, byl to ten, kdo na kole "vezl" ještě mámu. Vlastně byl silnější a když trochu zabral, hned toho druhého kluka dostihl. Ale nemohl ho předstihnout. Nešlo mu ujet. Byl z toho celý zmatený. Nakonec od půlky závodu ztrácel. V závěru si jakoby znovu uvědomil, že má na víc, několikrát prudce zabral a dotáhl se na toho prvního. Prohrál ani ne o půl kola. Jsem za minutku u nich, na konci chodníku u bytovky. "Vyhrál jsem!" křičí vítěz a mává radostně pěstí. Má pravdu, viděli jsme to všichni tři. Ale co se nestalo, ten kluk, co byl druhý, řekl: "Viděls, já jsem tam měl taky už kolo, vyhráli jsme každý napůl, jo?"
Udělejme pomyslný střih dvaceti let. Ten kluk, co prohrál, protože místo sebe, svého nadšení, místo toho, aby jen dělal to, co má dělat, poslouchal imaginární hlas mámy, je dospělý. Stojí před svou dívkou a ta nevěřícně opakuje: "Počkej, jak to myslíš, vždyť si mi to slíbil?" A ten kluk znovu kličkuje, nechce přiznat pravdu a kroutí se: "Já jsem to tak přece nikdy nemyslel, tos´ mohla poznat, ne? Je to dospělý chlap, ale vymýšlí si stejně, jako v šesti letech. Není rovný, je to křivák. Všechno jen kvůli tomu, že kdysi uvěřil, že nemůže jít za svým snem, ale že má především být hodný chlapec. Poslouchat své okolí. Nedbat na své potřeby. O dvacet let později vede obchodní oddělení v jedné firmě. Má tam přezdívku. Křivák. Všichni vědí, jak shodil minulého šéfa. Pomluvou a křiváckým podrazem, kdy na něho před vedením firmy hodil chyby, které udělal on sám při posledním velkém projektu. O deset let později umírá na rakovinu.
Ten první kluk věřil, že jeho máma s nějakou sázkou o vítězství v závodě nebude mít problém. Že nedělá nic špatného. Že je dostatečně dobrý v každé situaci, v čemkoliv, co zrovna dělá. Do jeho života mu nevtrhává žádný hlas šotka, který by ho nějak omezoval, káral ho, zakazoval by mu to, co ho zrovna napadne. Je to vítěz. To neznamená, že to má jednoduché, naopak, čelí celý život mnoha křivákům. Ale to je v pořádku, stejně tak to bylo, kdysi dávno, když vyhrál jako malý hoch jeden závod na kole s klukem od vedle. Už se ani nepamatuje, jak se ten druhý jmenoval. Co v něm utkvělo, že ten kluk prohrál o půl kola, a pak si srandovně vymýšlel. To snad ani nebyl normální kluk. Zajímalo by ho, co vlastně dělá a jak se mu vede?
Tato událost se stala v Klíčové ulici na Praze 4 počátkem května v roce 2013. Tvrdím, že pozorným sledováním vnějšího světa se můžeme dozvědět nesmírně důležité informace o našem vnitřním světě. Taková synchronicita nás může informovat o speciálně určeném poselství jen a jen pro nás osobně a může precizně formulovat náš vnitřní stav, aniž bychom si ho předtím uvědomovali. Toto zbystřené vnímání nazývám Nové vidění. Jakkoliv vtipné nám může takové nálepkování připadat, pravdou zůstává, že jednoduše pomáhá formulovat podstatu věci. V tomto případě synchronicita toho, že jsem se objevil na metr přesně, v přesný okamžik na místě, kde právě startovali kluci na kolech, byla i pro vás. Stalo se to proto, aby to mohlo být předáno. Mimochodem, tato příhoda není úplně přesně jev, který by plně naplňoval termín synchronicit (viz. mé první díly blogu. V podstatě jde o to, že události musí být dvě, aby se pak následně mohly stát synchronní a to naším vědomým spojením v mysli), ale chci tu demonstrovat, jakým způsobem k nám jazyk synchronicit promlouvá. Toto je Klíč z Klíčové ulice, kterým odemknete zdánlivě neživou slupku věcí a jevů, a začnete rozumět jako Jiřík řeči zvířat, ale i všeho ostatního. Ocitnete se uprostřed hovořícího vesmíru, začnete z něj čerpat informace kvantovým způsobem a vaše vědomí začne eskalovat. Tento proces již nebude možné zastavit. Kdo jednou vstoupí do Synchronního světa, už se nikdy nevrátí. Není to cesta pro každého. Synchronicita vás může do zavést do krajně nepohodlných situací. Také můžete po roce zjistit, že již nepracujete pro krajskou správu, ale pomáháte organizovat dobrovolníky v Brazílii na ochranu deštného pralesa. To je síla synchronicity. Řekněte ano, a ona vás nasměřuje k Vašemu poslání, k Vašemu osudu. A pozor, jako Jiříka vás také může přivést k Vaší Zlatovlásce/Zlatovlasovi. Nemusí to být jednoduché, může to být hotový román. Přesto, nepovažujete za důležité strávit život po boku s tím, s kým skutečně máte?
Proto jsem napsal první synchronní román na světě. Kompletní manuál, jak se ve světě synchronicit zorientovat. Transformační knihu, která své čtenáře směřuje k jejich osudovému naplnění. Někoho z kanceláře vyvede, dalšího zase dovede z dílny k počítači. Mým největším přáním, mým posláním a osudem je ukázat tuto synchronní cestu co nejvíce lidem.
Jednou se spolu všichni ocitneme v magickém Synchronním světě.
Synchronicita s Vámi.
PS:
Znáte Stinga a The Police? Asi ano, kdo ne, on zase zná synchronicitu :-)
Mimochodem, proč má tak divný "geometrický klip?" Protože pochopil, že svět je holografický. Že malá část nese celou informaci o celku. Že stačí uvidět jen malý výsek reality a může v něm spatřit celý vesmír.
"With one breath, with one flow
You will know
A sleep trance, a dream dance
A shaped romance
It´so deep, it´so wide
You´re inside
Effeck without cause
sub-atomic laws, scientific pause
Synchronicity... "
http://www.youtube.com/watch?v=2rZ55EZTExg
