Týden v Polsku: Jel bych klidně znova

Týdenní pobyt v polské Legnicy mi změnil názor na Polsko a Poláky obecně. Nečekal jsem, že jsme na tom o tolik lépe než oni, ovšem Poláci jsou sympaťáci.

V těchto podzimních měsících jsme v rámci projektu EU vyrazili navštívit naší sousední zemi Polsko. Jako pokusní králíci tohoto projektu jsme se vydali hledat rozdíly mezi životem u nás a v Polsku. Jel jsem do Polska s pocitem, že naši sousedi jakožto větší země s více obyvateli bude o mnohem dál než náš státeček. 

Můj názor na Polsko změnil příjezd do Ústí nad Orlicí, kdy jsme nasedli do polského vlaku, který snad zažil i třicetiletou válku. Hned jsem si říkal, na co mi si tu tak stěžujeme, když tohle jezdí v Polsku. Buďme rádi, kde žijem. S kamárady jsme si zavtípkovali na účet toho super vlaku, který nás odvezl až do Klodzka.

Náš cíl bylo město Legnica velké jako nám blízký Hradec Králové, kde naše škola stojí a kde už pár let bydlím. Na poloviční rozloze než Hradec bydlí 105t. obyvatel. Smysl projektu byl tak prostý až mi přišlo stupidní kolik se za něj utratilo peněz z kasy EU, ale to je vedlejší věc. V legnickém gymnáziu se sešlo 8 evropských zemí aby se lépe zblížily, zdokonalovali se v angličtině a rokovali o předsudcích a rasismu. Přijely děti z Anglie, Francie, Turecka, Rumunska, Lotyšska a Itálie. Žáci z ostatních států naprosto dokazovali na jaké úrovni je angličtina v jejich státě. Celý program projektu Comenius byl směřován pro studenty ve věku 14-15 let. Kdyby mi nebylo 17 určitě bych to srdceryvněji prožíval než teď, ovšem díky tomuto výjezdu jsme poznali život v Polsku. Byli jsme každý ubytován v polské rodině a mohli jsme sledovat jak to u nich chodí a co mají za zvyky. Na to, že to jsou naši sousedi a Legnica leží opravdu kousek od Hradce, byl překvapen co dokáží udělat obyčejné hranice mezi dvěma státy. 

Byl jsem ubytován v rodině, která bydlela v krásném starším činžovním domě přímo v centru Legnice nedaleko fotbalového stadionu. Kromě maminky a tatínka tam bydleli i tři jejich dcery. Nejstarší dcera, Paulina, mě měla v Polsku "na starosti". Na první pohled opravdu nelišící se rodina od naších. Ale je fakt, že velkou roli v jejich životě hraje náboženství.

Bohoslužby tu jsou v neděli v každém kostele dvakrát dopoledne. Kostely tu jsou opravdu na každém rohu. Nejsou to žádné kostelíčky, ale krásné vysoké zděné kostely. To z důvodu, že věřících je tu opravdu spoustu. I má rodina byla věřící, a tak v neděli jsem byl vzbuzen v devět a snídali jsme slavnostně. Do kostela jsem nucen nebyl

Nejsem příznivec katolické církve, ale náboženské zvyky se mi líbily. Je vidět, že papež Jan Pavel II. byl pro ně velikou osobností. Jmenuje se po něm skoro každá škola a v každém městě má minimálně dvě sochy.

Věci jako obchodní centra, kina, hospody, náměstí, parky. To vše bylo na chlup stejné jako u nás. Výlet do Wroclavi nám ovšem ukázal i to, že Polsko má dominantní města, kde je trochu vidět snaha o to, aby vzhled města byl pěkný. 

Poláci na mě udělali velice dobrý dojem. Byli sympatičtí, pohostinný a velice přátelští. Ze všech účastníků nám byli povahově nejblíže.