Stalo se vám, že život ve vašem okolí ubíhal salámovou metodou? Ano, kolečko za kolečkem bylo ukrajováno a měli jste pocit, tohle ještě zvládnu. A někdo vám ukrojil další a další a najednou jste měli polovinu toho co před rokem?
Myslím si, že politika patří k životu. Volíme si své zástupce či zastupitele a věříme v lepší zítřky. A opravdu se někdy dočkáme. Ale na druhé straně jsou chvíle, kdy očekáváme, že ten pověstný hrnec již přeteče. Uzavíráme se více před světem, naši sousedé jsou pro nás více a více cizí lidé. Až se najednou koukáme kolem sebe a proběhne nám hlavou rčení Můj dům můj hrad. Zde jsem v bezpečí a bez kontaktu s okolním světem. Nebo vyrážíme za hranice města a zjistíme, že život dále od našich domovů je barevnější a lidé příjemní.
Když to jde mimo naše domovy, proč by to nemělo jít i u nás? A tak se stalo. Případné rozhovory se sousedy se stále více ubíraly směrem, jestli hluk a nepořádek je větší a větší. Když byl některý den klidný, brali jsme to jako skvělý výjimečný den. Nikoli jako samozřejmost v 21. století. Tak slovo dalo slovo a rozhodli jsme se sepsat petici. Již několik dnů brázdíme sousedy bližší i vzdálenější. Únava a chození dům od domu a zvonek od zvonku je vynahrazena něčím novým. Poznáváme lidi, bavíme se s nimi o jejich každodenních strastech a již pro nás nejsou tak cizími sousedy.
Pokud máte pocit, že na nic nemáte čas, zjistíte, že je to jen výmluva. Protože na potkávání nových lidí si lze vždy čas najít. Obohatí to naše životy. Poznáváme jejich zahrádky, zjišťujeme, že ten starý morous od vedle takový morous není. 90- letá paní vyprávěla o svých dětech a jejím dlouhém životě. A než se rozkoukáte, máte v nohách několik kilometrů a mnoho nových sousedů na opačném konci obce. A to na začátku byla "pouze" snaha oslovit obec s peticí - odkaz níže.
http://radvanice.mozello.cz
