Před mnoha lety žil jeden císař. Nosil tuze rád krásné šaty a vydával všechny své peníze na to, aby byl hezky vyšňořen. Nestaral se o své vojáky a o svůj lid, nestaral se o divadlo ani o hony, staral se jenom o to, aby se mohl často ukázat v nových šatech. Jmenoval se císař Brusel.
Ve velkém městě, kde bydlil, bylo velmi veselo. Každého dne tam přicházelo mnoho cizinců.
Jednoho dne tam přišlo pět podvodníků. Vydávali se za tkalce a říkali, že dovedou utkat nejkrásnější látky, jaké si jen možno pomyslit. Nejenom barvy a vzory jsou neobyčejně krásné, ale šaty, které jsou z jejich látky ušity, mají podivnou vlastnost. Jsou totiž neviditelné pro každého, kdo se pro své povolání nehodí, ale také pro toho, kdo si nezaslouží bruselské granty. Jmenují se Zásluhy o mír v Evropě.
To by přece byly nádherné šaty, pomyslil si císař. Kdybych je měl na sobě, mohl bych poznat, kdo se v mé říši nehodí k úřadu, který zastává. Také bych rozeznal, kdo si nezaslouží mé granty. Tak ať mi honem takovou látku utkají!
I dal pěti podvodníkům mnoho peněz, aby se dali do práce.
Ti si tedy sedli za tkalcovské stavy, dělali, jako by pracovali, ale neměli ani nitku příze. Nikdo z Bruselových úředníků, vyslaných, aby zhlédli jejich práci, neměl odvahu přiznat, že nic nevidí. Nikdo přece nechce přiznat, že by se nehodil ke svému úřadu, anebo že si nezaslouží bruselské granty. I radili všichni císaři, aby si vzal tyto nové, nádherné šaty poprvé na sebe při velkém průvodu, který se měl konat.
Po celou noc před odpolednem, kdy se měl průvod konat, bděli podvodníci a pracovali při více než šestnácti rozžatých světlech. Dělali, jako by sundávali látku ze stavu, stříhali do vzduchu velkými nůžkami, šili jehlami bez nití a řekli nakonec:
„Hle, nyní jsou šaty hotovy!“
A potom kráčel císař v průvodu pod krásnými nebesy a všichni lidé na ulici a v oknech říkali: „Ach, jak překrásné jsou nové šaty císařovy! Jak mu dobře padnou! Jak velké jsou jeho zásluhy o mír v Evropě! Na Balkáně i v Ulsteru – tam všude je dnes díky němu mír! A jak by bez něj asi dopadla studená válka! Jak nádhernou vlečku má u pláště!“
Nikdo nechtěl dát na sobě znát, že se buď ke svému povolání nehodí, nebo že si nezaslouží bruselské granty. Žádné císařovy šaty neměly takový úspěch.
„Ale vždyť na sobě nic nemá!“ zvolalo jedno malé dítě.
„Panebože, toť hlas nevinnosti, slyšte!“ řekl otec a druh druhu šeptal, co dítě pravilo.
„Vždyť na sobě nic nemá“ volal konečně všechen lid. To císaře mrzelo, neboť se mu zdálo, že lid má pravdu. Ale pak si myslil: Nyní musím setrvat v průvodu až do konce. I počínal si ještě hrději a komorníci si vykračovali a nesli vlečku, která ale vůbec nebyla.
