Začátky se svalovou dystrofií II.

Krátce po rodinném neštěstí s tatínkem, které nás potkalo v lednu, jsme se přestěhovali na 14 dní k babičce a dědečkovi. Bylo pro nás velmi těžké zůstat doma, kde nám tatínka vše připomínalo, všechny chvíle, které jsme s tatínkem.

Nejenom špatné, ale i ty hezké. Jeho velká láska byla auta, to mám po něm a zůstalo mi to dodnes. Jako automechanik si otevřel živnost a auta opravoval doma v garáži. Většinou německé značky, například  Audi, BMW nebo Mercedes. Pro malého kluka, jako jsem byl tenkrát já, bylo úžasné, když jsem si mohl v takovém luxusním autě posedět. Jednou k nám na opravu přivezli kabriolet značky Mercedes. Tatínek zrovna musel jít něco zařídit, tak mě nechal v garáži samotného. Nikdo mi ale neřekl, že když budu několikrát stahovat střechu nahoru a dolů, vybije se autobaterie. Když se tatínek vrátil a zjistil co se stalo, dostal jsem vyhubováno. V životě zažíváme opravdu těžké chvilky a jednu takovou jsem zažil na pohřbu tatínka. Netušil jsem, co přesně se bude dít. Rozloučení s někým blízkým bylo pro mě něco nového. Ve smuteční síni bylo tolik lidí já sklopil hlavu a dělal, že tam nikdo není. Smuteční řečník, který vedl obřad nám potom přišel kondolovat. Připadalo mi to divné, jako by nám přál k tomu že tatínek umřel. Maminka se mě potom doma zeptala jestli jsem tátu neměl rád, protože jsem na pohřbu nebrečel. Odpověděl jsem že ano, ale bohužel se mi v ten moment vybavily ty špatné vzpomínky. Samozřejmě jsem brečel v den, kdy tatínek zemřel. Vrátit se mezi spolužáky do školy bylo pro mě taky hodně těžké. Určitě se budou ptát jak se mám a kde jsem byl ty dva týdny? Budu si muset něco vymyslet, třeba že jsem byl dlouhodobě nemocný. Maminka o tom řekla paní učitelce a zároveň ji požádala, aby byla v této věci diskrétní. Bohužel ne všichni dokázali držet jazyk za zuby. I přesto, že jsme si nepřáli, aby se o té události nemluvilo, našla se osoba, která to vůbec nerespektovala. Koncem ledna nám přišlo doporučení do Sanatoria Klímkovice. Vzhledem k situaci pro nás bylo nemožné takto rychle odjet. Moje mladší sestra Simonka ještě chodila do školky a maminka si nedovedla představit, že na šest týdnů odjedeme pryč. Rozhodli jsme se, že léčebný pobyt odložíme na březen. Simonky se ujala babička s dědou, my jsme si zabalili věci a vyrazili do Klímkovic.

Netušili jsme přesně do jakého prostředí jedeme a jak to tam bude vypadat. V té době ještě nebyl internet, abychom se podívali na bližší informace a na fotky. V sanatoriu nás mile přivítali a každý den příjemně překvapovali a také okolí bylo nádherné. Náš pokoj byl blízko výtahu. Skvělé bylo to, že ve vedlejším pokoji pobývala maminka Táňa s malým Péťou, který byl taky na vozíčku. Hned jsme si padli do oka a stala se z nás nerozlučná čtveřice. Ráno jsem jezdíval do místní školy a odpoledne mě čekaly různé procedury.

Maminka poprvé po letech měla čas jen pro sebe. Nemusela vařit, uklízet a tak si našla velkou zálibu ve čtení knih. Po procedurách jsme se opravdu nenudili, čekaly nás „dobrodružné“ výpravy do okolí. Cesta podzemní chodbou na budovu pro dospělé, kde byl bazén se pro nás stala kosmickou lodí jako ve Star Wars. Bazén byl pro nás skvělým místem na skákání parašipek přímo z vozíků do vody. Venku jsme si hráli na piloty F1 a sjížděli kopečky v okolí. Já byl většinou Schumacher a Péťa zase Hamilton. Při jednom takovém závodě došlo k menší nehodě, jako to občas bývá i na závodech formule. Nevybral jsem ostrou zatáčku a skončil i s vozíčkem přímo v příkopu. Ze začátku se zdálo že je všechno v pořádku, ale po čase jsme zjistili, že mám naražený loket.

Odpoledne jsme si udělali výlet do nemocnice v Ostravě. Měl jsem mít ruku v klidu, ale vzhledem k opravdu překrásné přírodě nešlo trávit veškerý čas na pokoji. Hlavně během víkendu, kdy nebyly téměř žádné procedury.

Jednoho rána jsme se rozhodli, že podnikneme celodenní výlet do shopping parku v Ostravě. Nikdy v životě jsem neviděl tolik obchodů na jednom místě, byl to pro nás velký zážitek. Vzhledem k tomu, že jsem byl už tehdy velký jedlík, nejvíc mě potěšilo občerstvení v McDonaldu. V hračkářství mi maminka dovolila, abych si vybral model auta, po kterém jsem toužil již delší dobu. Volba byla jasná, Porsche 911 a Simonce, která si taky ráda hrála s auty, jsem vybral BMW. Při návratu k autu se stala příhoda, která je i po letech k zamyšlení. Procházela kolem nás paní s malým chlapečkem a ten se jí dotazoval, proč jsou ti kluci na vozíčku. Místo toho, aby se mu to snažila vysvětlit, řekla pouze, že jsme pohodlní a proto se vezeme. Pobyt v Klimkovicích jsme si zopakovali ještě o rok později. To už Simonka chodila do školy, tak se po dvou týdnech maminka prostřídala s babičkou. Tentokrát to ale bylo pro maminku náročnější v tom, že moje váha byla vyšší a neustálé svlékání a oblékání při každé proceduře bylo těžké. A tak byl tento druhý pobyt zároveň poslední. Pokaždé, když se podíváme na model auta, který mi tam maminka pořídila, vybaví se nám spousta krásných vzpomínek.