Na silvestra si přátelé přejí hodně štěstí, hlavně zdraví, což je opravdu hezký zvyk. U nás ten nový rok nezačal zrovna podle mých představ.
Moje bolesti s PEGem začaly už v sobotu 8. ledna. Myslel jsem, že to vydržím, ale v neděli 9. ledna v 5:45 ráno to už byla poslední kapka. Jako já vydržím hodně, ale to moje hrozně ztvrdlé břicho a bolest PEGu spojené se špatným dýcháním, no bylo mi na umření. Museli jsme volat rychlou.
Když během 15 minut přijela záchranka, nejtěžší bylo, jak mě dostat dolů z druhého patra přes naše zatočené schodiště. Samozřejmě výtah máme, ale v daný moment bych na vozíku nezvládl sedět. Jediná možnost, jak mě dostat do sanitky na lehátko, byla v přenosném vaku. Záchranáři nás upozornili, že taková manipulace nebude zrovna pohodlná, ale když máte bolesti, o takových věcech nepřemýšlíte. Po příjezdu na chirurgii mi bylo potřeba odebrat krev. Překvapilo mě, že se to panu doktorovi, který byl po noční službě, podařilo hned na poprvé. Se svým zdravotním stavem patřím mezi chudokrevné pacienty, u kterých je velké umění žílu najít. Vzpomínám si, že jednou se to sestřičkám podařilo až na posedmé. Byly už popravdě nešťastné.
Po odběru krve nás s maminkou poslali na sono a rentgen – pro mě celkem nepohodlné vyšetření, jelikož jsem ve svých 14 letech prodělal operaci páteře. Ležet na tom tvrdém stole, kdy vás tlačí železo, které máte kolem páteře, no málem jsem se počůral. Nakonec mě převezli do třetího patra chirurgie JIP, kde začalo moje takzvané STK, které trvalo tři dny.
A proč k tomu všemu vlastně došlo a já skončil v nemocnici? Víte, moje váha je 38 kg. S maminkou jsme chtěli, abych přibral, tak jsme začali do PEGu dávat 120 ml Nutrisonu a 120 ml vody podle doporučení naší nutriční doktorky, která to taky samozřejmě myslela v dobrém. No a dopadlo to tak, že moje břicho nestíhalo trávení. Podle doktorů jsem byl na svoji muší váhu přežraný, pokazil jsem si žaludek. Z výsledků krve mi zjistili, že mám v těle velký nedostatek draslíku, takže jsem hned dostal kapačku plus druhou kapačku jako výživu, protože jsem nesměl pár dní jíst ani pít. Po pravdě na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Bylo mi z toho mdlo. Další věc byla, že mi nechali PEG otevřený dva dny, aby všechno to špatné ze žaludku odteklo pryč do takového sáčku, který se používá u pacientů během cévkování. Když byl žaludek prázdný a mě se celkově ulevilo, přišlo na řadu zatěžkávání – naučit žaludek znovu přijímat tekutou stravu. Pan doktor navrhl, že začneme pozvolna 60 ml Nutrisonu a 40 ml vody, což mi bohatě stačí. Tohle byla první část mého příběhu z JIP. Co jsem tam ještě zažil, to budu mít v hlavě opravdu dlouho.
Normálně si řeknete, že na takovém oddělení bude klid. Bohužel ne. Před Vánoci jsme s maminkou viděli ve zprávách pár reportáži o agresivních pacientech. Vůbec by mě nenapadlo, že zrovna já budu svědkem něčeho takového. Kolega vedle mě, pan P. z Bystřice pod Hostýnem, se zdál být ze začátku celkem v pořádku i přes to, co mi vykládal, že se mu přihodilo s kamarády v alkoholovém opojení na silvestra, kdy v afektu, teď se podržte, vyskočil z okna svého bytu v prvním patře. Asi si dokážete představit, co se stane člověku, který váží 120 kg, při dopadu z pár metrů na tvrdou zem. Takže co jsem slyšel – zlomená pravá noha, zlomená levá ruka, pohnutá pánev, nalomená páteř plus rozbitá hlava, kde měl sraženou krev. Na druhý den ráno pro pána přijeli záchranáři ze Zlína, kam ho odvezli na operaci, jelikož v Kroměříži na takovou operaci s hlavou nemají přístroje. Odpoledne, když pana P. přivezli po operaci ze Zlína zpátky na oddělení chirurgie JIP, byl ještě utlumen léky. Když se potom probral, byl jako vyměněný. Začal vykládat úplné nesmysly. Jakto, že je zase v Kroměříži, ať mu zavolají pana doktora, že musí okamžitě podepsat revers, protože mu podávají špatné léky. Chtěl se nechat převést do FN Ostrava v Prostějovském kraji (a já si myslel, že Ostrava spadá pod Moravskoslezský kraj). Pan doktor se mu snažil marně vysvětlit, že po tak náročné operaci to není zrovna dobrý nápad. Odpověď pana P. byla: „Toho budete ještě litovat.“
Já jsem pak na chvíli usnul, ale o půl jedenácté mě něco probudilo. Najednou vidím, že pan P. stojí u okna s prázdnou konvicí od čaje, což jsem absolutně nechápal. Vzápětí na to přiběhla sestřička, co se děje, ať si okamžitě lehne. Pan P. začal vykřikovat, že má v konvici nůž, a pokud mu nezavolá pana doktora, aby podepsal revers, tak ji zabije. V ten moment jsem začal mít strach, co se bude dít, a jestli to není moje poslední hodinka. Pan doktor byl celý den moc milý. Když přiběhl, musel tuhle situaci nějak vyřešit: „Pane P., tak se uklidníme, musíte pochopit, že vás teď v 11 hodin večer nemůžeme propustit.“ Tuhle větu zřejmě slyšet nechtěl, jelikož po sestřičce hodil konvici, kterou to trefilo přímo do ruky. Sestřička a pan doktor se stáhli pro posily. Toho pan P. využil a zavřel se v zásobovací místnosti. Když se vrátili s léky na uklidnění, pan doktor vtrhl do kumbálu. Pana P. během chvilky zpacifikoval, protože moc dobře věděl, kde ho chytí. Ten začal křičet bolestí, že se vzdává. Po položení na postel se s tím bláznem, s prominutím, nesrali. Museli ho pořádně přivázat popruhy. Přes nohy, kolena, hrudník, ruce taky a na prsty dostal chrániče. No samotný Houdini by měl problém se z toho dostat.
Nejvíc líto mi bylo sestřičky, kterou poraněná ruka hodně bolela, už z toho důvodu, že mě každou hodinu museli polohovat. Při takové profesi jsou ruce hodně důležité, to musí pochopit snad každý. Všichni zdravotníci mají můj velký respekt a obdiv, jak dokážou někdy takové nelehké situace zvládat. Co se týče mojí váhy, kterou nezměním, raději budu jíst méně. Je to pro mě lepší, než abych zase skončil v nemocnici.
