Můj dědeček, jakožto zkušený zedník pomáhal svému nejlepšímu kamarádovi a zároveň sousedovi stavět chatu úplně od základu. Na Rusavě u Bystřice pod Hostýnem, kde je opravdu krásná příroda a klid od městského ruchu. Za oplátku jsme
Naše rodina tam jezdila na týdenní pobyt hlavně o prázdninách v létě. Po několik let, když to ještě šlo a můj zdravotní stav to dovolil. Týden před odjezdem na chatu jsme udělali velký nákup jídla pro devítičlennou rodinu. Ze začátku, když jsem ještě zvládal chodit sám, mně a mojí mladší sestře maminka zabalila do kufru hlavně oblečení. Postupem času, když jsme se chystali na chatu, nám k zavazadlům přibyl můj mechanický vozík, toaletní a ještě dokonce i elektrický vozík. Někdy to vypadalo, že nejedeme na dovolenou, ale spíš že se někam stěhujeme. Moc jsme se tam všichni každý rok těšili.
Během týdne na chatě byla určitá pravidla, což bylo fajn. Nad krbem jsme měli nalepený jídelníček, který maminka nachystala a také tam byl rozpis služeb, kdo se o nás bude celý den starat. Výjimkou byla středa, v tento den se nevařilo, protože bylo zvykem, že nás dědeček pozval na oběd do místní Myslivecké restaurace Grůň. Já si tam objednal pokaždé nějakou specialitu, kterou jsem nikdy nejedl. Bratranec Tomáš si dal jako každý rok smažený sýr a hranolky, jeho oblíbené jídlo. Vzpomínám, že moje mladší sestra Simonka si jednou vybrala vaječnou omeletu s hráškem. My v domnění, že Simonce přinesou jídlo jako první, ale ne. Skoro všichni jsme byli už téměř po jídle, ale omeleta nikde. Nakonec se dočkala nikdo z nás nechápal, co panu kuchaři u tak jednoduché přípravy jídla dlouho trvalo.
Vždycky ráno, ti, co měli celodenní službu vstávali v sedm hodin, aby nachystali snídani pro ostatní členy rodiny. Až bylo všechno nachystaný většinou kolem osmé hodiny, přišel třeba náš dědeček na chodbu a zavolal: „mládeži budíček vstávat“. Všichni jsme se sešli u jednoho stolu na snídani. Jediný, kdo měl trochu problémy s ranním vstáváním byl náš bratranec Tomáš, jelikož si rád pospal. Během dne, když jsem ještě zvládal chodit mě hodně bavilo běhat kolem chaty nebo po loukách. V té době mezi moje velké koníčky patřilo sbírání pavouků, brouků, kobylek a motýlů, které jsem měl v zavařovací sklenici. Po obědě jsme vždycky měli odpolední siestu do dvou hodin. Potom jsme se všichni vypravili na menší procházku přes les do hospůdky, které se říkalo U kůlu. Naše babička měla červený kožený měšec, do kterého si během roku odkládala drobné z peněženky. Tyto ušetřené peníze potom babička poctivě rozdělila na tři díly, za které jsme si já, moje sestra Simonka a bratranec Tomáš mohli kupovat různé sladkosti, zmrzliny nebo nápoje.
Celkem často jsme dopoledne chodívali na koupaliště, které bylo kousek od naší chaty. Byla to zase další pěkná procházka lesem. Bohužel na jednu takovou návštěvu koupaliště vzpomínám nerad, přihodila se mi tam totiž taková nepříjemná nehoda. V té době už jsem byl na vozíčku. Když mě babička vezla od bazénu k našim věcem, bohužel si nevšimla nerovného terénu a vyklopila mě na zem. Ze začátku se zdálo být všechno v pořádku, ale na chatě mě strašně rozbolelo rameno. Celou noc jsem nespal a ráno byla bolest ještě horší. Tak mě maminka řekla, že se nedá nic dělat a musíme jet do nemocnice. Bratranec chtěl jet se mnou jako taková moje podpora. V nemocnici mi udělali rentgen a ze snímku zjistili, že mám zlomenou klíční kost na levé ruce. Dostal jsem ortézu a jelo se zpátky na chatu, přece nám nějaká zlomenina nezkazí dovolenou. Po návratu, když jsme se vrátili a babička zjistila co se stalo z toho byla celá špatná, moc jí to mrzelo.
Každý den k večeru byl táborák, ohniště bylo kousek od velké kulaté studny. Bylo to moc fajn, protože jsme ji použili jako stůl a také se kolem mohlo sedět. Opékání špekáčků bylo samozřejmostí, ale naše rodina se každý rok těšila na Živáně zabalené v alobalu. Příprava sice zabrala dost času, protože je potřeba hodně ingrediencí, které se musí napíchat na kovové jehly. Konečný výsledek stál opravdu za to všichni jsme si moc pochutnali.
Večer jsme se zase všichni sešli u jednoho stolu, kde se hrál Žolík o peníze (haléře) až do půlnoci. Mě babička naučila hrát tuhle hru v mých dvanácti letech. Konečně jsem se mohl také zapojit a usednout ke stolu s kartami v ruce. Když jsme byli ještě malí, tak pro nás rodiče koncem týdne nachystali různé soutěže, za které jsme dostali medaili a diplom. Jako hřeb večera, když se setmělo, byla stezka odvahy jenom pro odvážné. Každý jsme dostali baterku a měli jít úplně sami v té tmě až k lesu. Úkol zněl jasně: přinést jednu šišku z lesa a jinak se nevracet. Mně a bratranci bylo divné kam se vlastně poděli naši tatínkové. Ze začátku, když jsme šli k lesu tak se zdálo, že se nic neděje. Jenomže z lesa vyběhli dva zelení hastrmani a v ten moment by se u nás krve nedořezalo. Šiška ne šiška začali jsme křičet a dali se rychle na útěk zpátky k chatě. Potom se všechno vysvětlilo, ti převlečení hastrmani byli vlastně naši tátové. Skoro každý rok jsme měli hezké počasí, akorát jednou nám bohužel propršelo celý týden. Vzpomínám si, že jsme tam zažili takovou průtrž až nám to zatopilo úplně celý sklep. Jelikož je chata v kopcích všechna voda stekla k nám do sklepa. Kanálek na odtékání nápor vody vůbec nestíhal, nezbývalo nám nic jiného než se teple obléknout, vzít si gumáky a vodu za sklepa začít kýblovat. Všem potom byla zima, ale dědeček nám zatopil v krbu, což bylo moc příjemné. Během chvilky byla celá chata vyhřátá.
Přístup k chatě byl celkem obtížný, ale i to šlo zvládnout na vozíku. Vytláčet mě do místních kopečků bylo pro kohokoliv dost obtížné. Proto dědeček vymyslel, že když k vozíku přivážeme popruhy, bude to jednodušší a můžou mě do kopečků tahat dva. Byla to paráda, připadal jsem si jako kdybych měl vlastní koně. Můj nový elektrický vozík jsem si jednou taky vzal na chatu. Chtěl jsem otestovat zdejší terén a jízdu do kopečků. Nikdo mě nemusel ze začátku tlačit, což všem ušetřilo hodně práce. Při mojí první vyjížďce, když jsme se vraceli z naší oblíbené hospůdky U kůlu, měl vozík trochu problém vyjet strmý kopec zpátky k chatě. To stoupání bylo zřejmě tak prudké, že se v půlce kopce vozík zastavil a prostě přestal jet dál. Nakonec mě přece jenom dědeček musel trochu zezadu zatlačit. Na procházky jsme chodili každý den, třeba do místní keramické dílny, kde prodávali moc pěkné věci. Třeba náš celodenní výlet, kdy jsme se vydali na pěší turu až na Hostýn ke kapličce. Na to si myslím, že nikdo jen tak nezapomene, protože zkratka, kterou tehdy dědeček vybral byla opravdu náročná. Už nikdy bychom tudy určitě nešli. Moc pěkná odpolední návštěva byla v Penzionu U Ráztoky, kde nám babička objednala velký zmrzlinový pohár se šlehačkou a paraplíčkem, byla to velká dobrota.
Jednou brzy ráno se vydal dědeček s maminkou a tetou do lesa na hřiby. Ten úlovek, který tehdy přinesli byl ohromný. Hned se dali do čištění a krájení těch krásných hřibů, část jsme naskládali na plech a usušili. Samozřejmě něco jsme nechali bokem a babička nám potom udělala výbornou hřibovou smaženici. Na tyhle rodinné dovolené máme všichni ty nejlepší vzpomínky, které nikdo z nás jen tak nezapomene. Tento krásný článek jsem psal moc rád a chtěl bych ho věnovat na památku naší babičky Františky, která nás nečekaně opustila během Vánoc.
