Probouzíme se do slibně vypadajícího rána. Studené slunce vykukuje zpoza nízkých mraků a kopce u zátoky v Sandaváguru se na chvíli rozzáří pronikavou zelení. Hodně jako ve Skotsku, má-te li tam z pekla štěstí na počasí.
Na nedaleké benzince lze uhradit včerejší průjezd podmořským tunelem. Faerské ostrovy dosti kvalitně propojuje silniční a lodně dopravní síť; podmořské tunely jsou bohužel poměrně drsně zpoplatněné, každá cesta tam a zpět vyjde na 100 DKK. Dnes mýto našim peněženkám odlehčí hned dvakrát, jelikož míříme až na Vi?oy, nejsevernější cíp Faer.
Ale nejdřív Kalsoy, jeden kilometr široká a třicet dlouhá ostrovní nudle s asi stovkou obyvatel, na niž žádná cesta nevede. Dá se sem dostat jen malou lodí z Klaksvíku a mají tu jednu jedinou asfaltovou cestu s několika hrubě raženými neosvětlenými tunely, takže - není-li člověk opravdový talent - není možné zabloudit.
Trajektík z Klaksvíku má sice jízdní řád, místo ovšem nelze booknout předem a vše funguje na first come - first serve bázi, což mě při relativně narvaném itineráři mírně znervózňuje. Pro jistotu jsme na místě cca čtyřicet minut předem a ve frontě zapadáme na pohodlný třetí flek. Na malý nákladní člun se nakonec směstná více aut, než by člověk čekal; když odhaduju zbylý prostor tak na Fabii a fous, úspěšně se naloďuje i tatrovka s kamením. Jako všude na Faerách platíme i zde bez problémů kreditkou.
Mezi hlavní lákadla ostrova patří hvězda Instagramu - Kallur Lighthouse, malý maják na strmých útesech na samém kraji ostrova a socha tulení ženy ve vesničce Mikladalur.
Kalsoy je seversky drsným způsobem krásný. Říčky spěchají do moře, asfaltka se zařezává do příkrých svahů a opona světle šedých mraků nehybně visí na kopcích, aby tu a tam na prchavý okamžik propustila několik pronikavých slunečních paprsků jakoby z jiného světa. Opatrně míjíme několik apatických ovcí a zastavujeme v Mikladaluru.
K soše tulení ženy se váže legenda o lásce, pannách z moře a ztrátě iluzí - poetiku to má, zajímavější než samotná socha je nicméně její okolí.
Vodopády se zanedlouho stanou něčím sice půvabným, ale všedním, jako by jich člověk každý den cestou do fabriky z tramvaje viděl deset. Mezi fotografováním rozvážně žvýkám rybí jerky koupené na benzínce v Klaksvíku. Bodybuilderův sen, osmdesátiprocentní protein. Není to špatné.
Pokračujeme autem až do Trollanes, kde končí cesta a začíná nenáročný trek ke kallurskému majáku. Vycházka celkově krásná, posledních dvacet výškových metrů je ale beznadějně utopeno v mracích a z klasického panoramatu tak není nic. Vlny narážející do mohutné skály lze jen slyšet a i maják samotný je viditelný nejvýše ze zhruba patnácti metrů. Kdo chce vidět, oč nás zamračený den připravil, nechť googlí "Kallur Lighthouse".
Cca čtvrthodinové čekání nepřináší naději na změnu a my se vracíme zpět k autu do Trollanes. Cesta je hned po vybřednutí z mlhy velice scénická. Tohle počasí severu sluší.
Na Faerských ostrovech i Islandu žije mnoho druhů ptáků, hnízdících - patrně pro nedostatek stromů - převážně na zemi. Perimetr kolem hnízda hájí urputně; chcete-li se vyhnout násilí, budete mnohdy muset prostě jít jinudy. I při našem vcelku pacifistickém přístupu nám nejbojovnější racci téměř pocuchali účes (v čemž je v mém případě ukryt jistý humor). Něco podobného lze říct o ovčích alfa samcích, jejichž zlověstný pohled jsem párkrát cítil v zátylku ještě po dvou stech metrech.
Zhruba čtyři a půl hodiny našeho pobytu na Kalsoyi se chýlí ke konci. Po třiceti minutách už se v Sy?radalur rovnáme do krátké fronty na člun zpět do Klaksvíku. Z vody je na Sy?radalur hezký pohled, jeho pár černo-šedo-bílých domků jako by někdo pohodil na úpatí kopce strmě se zvedajícího od vody. Podobně nakonec vypadá většina faerských vesniček.
Jednou z nich je Vidareidi, náš další cíl. Kopce nad ní nabízí za určitých okolností jedno z nejkrásnějších panoramat na Faerských ostrovech. Mezi kteréžto okolnosti patří zejména schopnost vidět dál než na špičku vlastního nosu. Moje pevná víra, že jde o obtíž pouze dočasnou a šestset-sedmset výškových metrů nás nakonec dostane nad oblačnost se s realitou míjí o světelné roky; po více než hodině stoupání pokorně klopýtáme kamenitým svahem dolů v husté mlze a dešti.
Cestou zpět na Vágar se počasí opět lepší; občas do něčeho komplet jiného vyjedete na druhé straně tunelu. Mára to v našem AirBnb domku kolem jedenácté večer balí, já bílou nocí vyražím na Gasadalur, který máme patnáct dvacet minut autem.
Kolem půlnoci se tu se stativem a kapucí motáme ještě tři. Česko, USA, Německo. Atmosféra je uvolněná a rozhovory přátelské, fotografování výborně socializuje, skoro jako když v městském parku venčíte štěňátko dogy.
Samotný vodopád je opravdu takový, jak ho známe z fotek. Kouzelné místo, co při každé návštěvě vypadá trochu jinak. Nakonec se tu motám půldruhé hodiny, přestože mraky stále zarputile visí a vítr je čerstvý. Ani tak se mi odtud moc nechce, ale nakonec máme v plánu se sem vrátit ještě poslední den.
První den na ostrovech končí hodně dlouho po půlnoci.
[Pokračování příště...]
