Bílý zázrak architektury a ekonomika pouště

Anebo také Velká mešita šejka Zayeda v Abú Zabí, hlavním městě Spojených arabských emirátů. Předně: máte-li kamkoli přes Emiráty cestu, neváhejte se na tenhle jedenáct let budovaný, zlato-betonovo-mramorový div zajet podívat...

...stojí za každou vteřinu a korunu, které na to vynaložíte. Tolik k architektonické stránce věci. A obecněji? Zkusíme to v kulturních a ekonomických souvislostech.

Vstup do mešity je možný a (na rozdíl od teplických škol a pražských tramvají) bezpečný bez ohledu na vyznání či rasu; tato benevolence není v islámských chrámech úplně samozřejmá, například do Skalního dómu ši Al Aksá v Jeruzalémě smějí jen muslimové.

Omezení se týkají pouze oděvu. Pánové musejí mít kalhoty pod kolena a nedávat na odiv svá ramena či mužnou chlupatou hruď. Dámy u vstupu nafasují abáju, která zakrývá i vlasy. 

S oblečením je to v abrahámovských náboženstvích celkově zajímavé, dáme si opáčko: jdeš do kostela - pánové klobouk důle, dámy hore. Jdeš do synagogy - pánové klobouk hore, dámy jak chceš. Jdeš do mešity, všichni vyzout, dámy klobouk hore, pánové jak chceš. Pro bezvěrce matoucí, ale jak, přátelé, chcete. Fair enough.  

Bílou mešitu, toho času též číslo dva na v kategorii "Top 25 Landmarks - World" na Trip Advisoru, v roce 2016 navštívilo 5.2 milionu lidí, z toho 2.8 miliónu turistů. Dá se tak říci, že stavba plní svůj účel propagovat vlídnou tvář islámu a arabskou kulturu. Jestli máte už teď pěnu u huby, možná moc koukáte na Tomia. Kapesníček a jedeme dál. 

Teoretická kapacita 40.000 lidí naštěstí není plně využita ani při pátečních veřejných pobožnostech, přesto bude stran zalidnění pravděpodobně lepší zvolit nějaký jiný den. A dvě hodiny jsou na návštěvu mimochodem zoufale málo.

Ptal jsem se průvodkyně, kolik to tak stálo, a asi takhle: na 13 miliónů prý vyšel tepich. Samozřejmě dolarů. Wiki pak hovoří o nákladech ve výši dvou miliard dirhamů, tedy cca dvanácti miliard korun, nebo též nějakých pětadvaceti kilometrů české dálnice. Z posledního zmíněného pohledu je tahle nádhera za hubičku.

Vzhledem ke všem mozaikám, perleti a křišťálu od Swarovského se mi nicméně nechce věřit, že je v sumě zahrnuta veškerá výzdoba. Návratnost by při milionech zvědavců ročně nemusela být špatná; dejme tomu deset až dvacet dolarů bych osobně pokládal za velmi přiměřenou cenu, vstupné je nicméně zdarma.

Odkud se tahle velkorysost bere je zřejmé.

Až jim dojde ropa, budou tak akorát...

Možná. Možná ne. Je pravda, že státy Arabského poloostrova jsou co do závislosti na nerostném bohatství každoročně na prvních příčkách. Úplně stejně je přesto posuzovat nelze. 

SAE vznikly spojením sedmi emirátů v sedmdesátých letech (pozvánku do unie odmítly Katar a Bahrajn). Rozlohou i zásobami ropy je suverénně největším z nich Abú Dhabí (67 tisíc km2, 92 miliard barelů), následován Dubají (4 tisíce km2, 4 miliardy barelů). Celkově jsou ropné zásoby země sedmé největší na planetě. První v tomto ohledu mimochodem není Saudská Arábie, ale Venezuela. A budeme-li hovořit o nerostném bohatství obecně, dívají se všichni na záda suverénnímu Rusku; pouhá existence nerostů evidentně nijak neimplikuje prosperitu ani modernitu.

Ropa jednoho dne nevyhnutelně dojde, a i kdyby ne, je otázka jak současný enormní tlak na rozvoj obnovitelných zdrojů zahýbe s poptávkou. Státy, které se skrze diverzifikaci ekonomiky závislosti na černém zlatě nezbaví, čeká nevyhnutelný úpadek.

Jakkoliv v tomto ohledu SAE zdaleka nejsou za vodou, řadí se k premiantům arabského světa. HDP 370 miliard dolarů (2016) je zhruba dvakrát větší než český ($192 mld), přibližně na úrovni Norska, Rakouska nebo Iránu. Do jaké míry závisí na ropě?

Nejprve se podívejme na strukturu exportu.

Zhruba poloviční podíl ropy a ropných produktů není tak špatný; vývoz mnohých zemí OPEC - kupříkladu Libye, Iráku, Kataru nebo Venezuely je ropou definován z devadesáti i více procent, o jednotky procentních bodů více než u SAE na ní závisí i export Ruska či Norska.

Kromě ropy Emiráty ve světovém měřítku patří k významným exportérům i v dalších oblastech:

• zlato (7. na světě, $25.4 miliard, 7.8% podíl na světovém exportu)
• diamanty (6. na světě, $7.4 miliard, 5.8%)
• hliník (8. na světě, $5.5 miliard, 3.3%)
• klenoty (14. na světě, $2 miliardy, 2.1%)
• cement (3. na světě, $544.4 milionů, 6%)
• čaj (5. na světě,  $287.9 miliónů, 4.4%)

Ekonomika země ušla od sedmdesátých let velký kus cesty - závislost HDP na ropě se snížila z 90% na cca třetinu (34% v roce 2015). Co do renty (tj. rozdílu mezi výnosem a náklady na těžbu) z přírodního bohatství jsou nyní Emiráty na cca 12% HDP, opět nepříliš daleko od Ruska (10.3%).

Poměrně dobře (29. místo na světě před Kanadou, Ruskem, Tureckem, nebo Brazílií) na tom je i co do ukazatele ECI (Economic Complexity Index), který měří "kolik znalostí je v exportovaných produktech". V ECI mimochodem sedmým místem na světě exceluje Česká Republika, první jsou Japonci. 

Ve snaze rozkročit se na více nohou teď kolem 10% podílu na HDP osciluje několik odvětví - realitní trh, stavebnictví, výroba, velko a maloobchod, letecká doprava. Mimojiné kvůli tomu, že...

Postavili město a jezdí jim tam lidi

Nejvyšší budova, nejdražší hotel, největší obchoďák, nejmodernější metro. V místě, kde ještě donedávna nebylo... nic. Dubaj byla v loňském roce s patnácti milióny nocležníků čtvrtým nejnavštěvovanějším městem na světě, až za ní zůstaly  Řím, Vídeň, Istanbul, New York nebo Tokyo, které s sebou ale nesou podstatně zajímavější kus historie.

Tu šejkové k dispozici nemají; při lákání návštěvníků tak vsadili na fantaskní megalomanii dočasně krytou obrovským nerostným bohatstvím země. Má to logiku - Norové nebo dejme tomu Rakušané nepotřebují stavět extravagantní mrakodrapy, aby k nim někdo jezdil; jak ale natahat (nejlépe ty nejbohatší) lidi do pouště?

Takhle. A taky zónami volného obchodu a nulovými daněmi; to se patrně časem bude měnit, během roku 2018 má být zavedeno pětiprocentní DPH (s výjimkami v oblastech základních potravin, vzdělávání a zdravotní péče).

Zádrhele tu samozřejmě jsou. Při splasknutí realitní bubliny během světové ekonomické krize se Dubaj ocitla ve vážných problémech, které bylo nutné sanovat miliardami petrodolarů z Abú Dhabí. 

Zotavení se tentokrát dostavilo a Emiráty letí dál na křídlech smělých plánů tam, kde už dalšího bail-outu nemá být potřeba. Více turistů, více obchodu, větší aerolinky, stoprocentní podíl obnovitelných zdrojů do roku 2050. 

A Dubaj samotná? Pro každého určitě není, na mě osobně tenhle excentrický lunapark dojem udělal; těžko mi hledat modernější, kosmopolitnější město.

S čímž souvisí druhá věc, která je tady "jinak" - uvolnění poměrů. Šaría panuje, ale na drink si zajdete, oblečení nikdo neřeší. Na promenádě podél uměle vybudovaného kanálu lze potkat jak arabské ženy v černých hábitech, tak expatky v nejkratších kraťasech, jaké si lze představit.

Je to krapet bizarní, ale velice zajímavé. A bude to nakonec fungovat?