"Lodí? Proč lodí?" Vlastně úplně neumím říct. Protože jsem chtěl zažít ten pocit, kdy je všude kolem kam oko dohlédne jen voda. Protože se tak dají udělat Island i Faery přijednom. Protože nesnáším přestupy a smýkání zavazadel...
... z jednoho dopravního prostředku do druhého. Protože je prostě dobrý být na cestě.
Vyjíždímě v pátek devátého června večer. Do severodánského Hirtshals je to s přestávkami autem nějakých čtrnáct hodin, což se při dvou řidičích dá vydržet na jeden zátah. Polské i německé dálnice jsou v noci relativně volné (obslužnost i personál mimochodem subjektivně lepší v Polsku), na místě tak jsme s tříhodinovým předstihem.
Je krásný den a bledule z jihu jako my i větrem ošlehání seveřané začínají své vozy štosovat před několika gejty. Obrovitá MS Norrona, jediná loď na lince Dánsko-Faerské ostrovy-Island, už majestátně vyčkává u mola, ale check-in ještě nezačal a tedy není kam zajít na záchod.
Za zhruba hoďku to začíná. Chaos. Nejdřív se spolu s ostatními jdem přeřadit k jinému gejtu, protože náš mění destinaci z Faroe Islands na Iceland, aby po chvíli znovu přepnul na Faroe Islands. Pak na "novém" gejtu nefunguje terminál. Pak obsluha kamsi odbíhá. Pak nás odbaví do jiné kajuty, než jakou máme zaplacenou. Pak moje karta nefunguje na zámek dveří. U skandinávské společnosti jsem podobné svízele úplně nečekal, ale budiž.
Házíme věci do kajuty a běžíme ven na nejvyšší, osmou palubu. Faořané tu už před vyplutím za doprovodu několika harmonikářů halekají národní písně a popíjejí pivo. Zřejmě to bude večírek. Výška lodi budí respekt a z mírného náklonu přes zábradlí naskakuje husí kůže. Cca tak sedmé patro.
Dle plánu máme plout do faerského Tórshavnu šestatřicet hodin průměrnou rychlostí 19 uzlů (zruba 35km/h). Kapacita stopětašedesát metrů dlouhé (a tedy podstatně kratší než Queen Mary II nebo dejme tomu Titanic) lodi údajně činí 1500 lidí a 800 aut, úplně vyčerpaná ovšem hádám nebude.
Od břehu Norrona přes zmíněné logistické nesnáze odráží relativně na čas. Pro suchozemce je to nevšední podívaná, zůstáváme nahoře dokud z dánského pobřeží není tenký proužek na horizontu. Na moři se zvedá silný vítr a chůze na přídi je možná jen s obtížemi. Mizíme v útrobách lodi.
Vcelku klasika - několik restaurací a barů, kino, posilka, recepce, duty free shop a tak podobně. Ceny piva z českého pohledu poněkud problematické, cca 100DKK, snesitelné jen během happy hours s akcí 1+1. Místní značky chuťově ujdou, ovšem z perspektivy příštího rána jsou to dost bolehlavy, což lze částečně řešit brufenem a pitnou vodou z kohoutku v koupelně.
Byl jsem zvědavý, jak moc to bude houpat. Houpe to víc než málo - a teď si to přeberte; řekněme, že je to houpání co už má vliv na chůzi, ale ještě vám nedělá vyloženě šoufl. Nutno podotknout, že jsme za celou dobu naštěstí nepluli nějakou strašlivou slotou.
Po zhruba dni míjíme zamračené Shetlandy. Kolem lodi krouží hejna terejů a kapely v baru na páté palubě vyhrávají ostošest, faersky, dánsky, islandsky, anglicky, německy, švédsky a bůhvíjak ještě. Několik hodin pobíhám po palubě a fotím ty tereje. Jsou krásní.
A pak, vyjdete-li ven někdy po půlnoci, není kolem nikdo a nic. Jen Atlantik. Co člověk chtěl, dostal - a je to po čertech zvláštní pocit. Osamělý. Mystický. Kosmický. Po určité době patrně transformační.
Vybavila se mi báseň:
Dost často chytají si plavci albatrosy
tak pro pobavení - ti mořští tuláci
se vznáší za lodí, jež klouzá přes kolosy
na hořkých propastech a jež se kymácí
Hned jak je položí na prkno u kormidla,
těm králům azuru tak neobratným, žel,
poklesnou žalostně ta velká, bílá křídla
jak vesla, visící jim podél velkých těl.
Jak neobratný je ten poutník z lodních snímků
A jak komický je on, jenž si nehraje
Hle, jeden zastrčil mu do zobáku dýmku
a druhý opičí se po něm, kulhaje
A Básník podoben je tomu králi mračen,
jenž létá za bouře - a vždycky bez hrůzy
je také v exilu a mezi hejnem kačen -
i jeho perutě mu vadí při chůzi.
(Charles Baudelaire, Albatros, Nezvalův překlad).
V neděli navečer se na obzoru z mlhy a deště vykrojují první obrysy Faerských ostrovů. Stojíme na přídi a fotíme si je, jakkoliv z toho v tomhle počasí nic nebude. Pořád jde o onačejší zážitek než přistávat v letadle.
Vyjíždění z car decku je podobně bolestné jako check-in. Zdlouhavé, nic moc organizované, částečně couvací; čím déle je inkoust na vašem řidičáku zaschlý, tím lépe.
Hned v docích namátková prohlídka auta, celníci se vyptávají a pejsek čenichá. Vtípek o tom, že je to zbytečný, poněvadž jsme všechno vyšňupali cestou, radši polykám. Alles gute, teda vyjma psích chlupů a šlápot všude v interiéru. Bílou nocí, jejíž deštivé mlhy by se daly krájet, míříme na Vágar, kde budeme příští tři dny a noci bydlet.
[Pokračování příště...]
