"Svět jsou jen ti, kteří jej živí, by z něho živi byli..." pokračuje verš Wolkerova Moře, u nás doma často citovaný. Proč jsem si ho zapamatovala a jakou má souvislost s jarem?
Aristón, jak ještě mnozí pamatují, byla hliníková krabice s hlubokým víkem, určená na potraviny, která se vozila na výlety, letní byty a rekreace. Vyskytoval se v několika velikostech. Název má podle výrobce, ale také znamená přesnídávku, podávanou ve starém Řecku místo oběda. Ovšem Wolker měl na mysli spíše druhý význam, a to hrací skříň, podobnou kolovrátku.
Nicméně i my jsme vozili všude šikovný aristón plný dobrot, a tak jako pokyn k jeho otevření používali sečtělí rodičové právě tento verš. Navíc přidávali patřičnou patetickou dikci, s jakou by ho asi deklamovali charakterní herci ze staré školy, v 60. letech již zcela out. Absurdní, leč pravdivé.
Aristón byl plný naskládaných sýrů a uzenin, másla, jindy koláčů. Bublanina a malé tvarohové šátečky s marmeládou nás provázely na řadu letních pobytů. Při odjezdu bylo víko vysoko, zajištěné ještě zavařovacími gumami, a postupně se aristón snižoval.
Jezdívali jsme tehdy do různých provizórií, a tak uvařit v předem neznámých podmínkách bývalo dobrodružstvím, když se bylo nutno vypořádat s nedostatkem nádobí, pochybnou vodou, vařiči na hranici použitelnosti a nepředvídatelným zásobováním. Přesto to bylo lepší než být doma a vždycky se to nějak zvládlo. My holky, jako obvykle a přiměřeně věku, pomáhaly.
Bylo těžko odhadnout, jaké bude na místě vybavení k vaření, zda aspoň nějaký prostor, základní nádobí a v jakém stavu. Lednička se ani nepředpokládala. Pro všechny případy vždy matka vezla malý skládacvařič na suchý líh v kostičkách, říkaly jsme mu jako děti postýlka. Na tom si mohla uvařit nejen vodu na kafe, ale v nouzi i větší jídlo. A v sedmdesátých letech ho doplnila rychlovarná spirála z NDR. Samozřejmě nechyběl trojdílný ešus, škrabka na brambory, praktický švýcarák, větší ostrý nůž, pořádný otvírák na konzervy, hrneček na to kafe. A prkýnko na krájení, to se hodilo vždy. Umělohmotný tácek velikosti A4 plnil spoustu funkcí, byla to pracovní i servírovací plocha. Dalo se na něj naskládat umyté nádobí nebo na něm sušit houby. Matka vždy brala s sebou odsypaný čaj a kávu, cukr a sůl, trochu octa nebo rovnou zálivku, to je velmi praktická pomůcka: „Bude jednodušší mít to namíchaný, stačí pak tu zeleninu jen polejt.“ Špatná nebyla ani sklenice s jíškou nebo se sádlem a škvarky, ta se užila. S tuky byl trochu problém, byly balené zcela nevhodně - vše v papíru či alobalu, olej zase ve skleněné lahvi, která se nedala pořádně uzavřít.
Vařila se zeleninová jídla, zelné fleky, květák, sterilované fazolky, houby, nové brambory s tvarohem. Lunchmeat měl široké využití – opečená kolečka, obalená či v těstíčku, k tomu kaše třeba z prášku. I do leča se lunchmeat přidával, do buřtguláše. Nakrájený se dával do těstovin, doplnil se vajíčkem. Matka šikovně otevřela konzervu po obou stranách, objela nožem dokola a celý obsah krásně vcelku vymáčkla ven – kdepak potupné dolování kousků hmoty lžící nebo o něco lepší způsob, rozkrájení obsahu v konzervě na proužky a jejich lovení, jichž jsem byla svědkem v dalších letech!
Těstoviny, nejvíce špagety, jsme jedli s jednoduchou rajskou z protlaku, později s kečupem a sýrem. Polévky, lívanečky, knedlíky všeho druhu, i sladké, se vařily ze sáčku. Nejvíce se využívaly konzervy vepřového a hovězího ve vlastní šťávě, obsahovaly mnohsa než hotové omáčky, které ani nebyly moc dobré. K nim brambory nebo rýže. I v ešusu uměla matka uvařit klasickou dušenou rýži stejně jako doma. Taky byla často míchaná vajíčka na různé způsoby, i se zbytkem knedlíku nebo brambor, uzeninou.
Vaření během pobytů v různých chatičkách, ubytovnách i stanech představovalo velkou životní školu a pro mě to byl z hlediska věcí následujících velmi podstatný trénink.
