Vánoční mazec, vychytané dárky - inu vytuněný advent

Čapněte svůj vánoční dárek, dárky jinak, vánoční nákupní poukázky... Taky už vám tyhle slogany jdou na nervy?

Zavřete za nimi dveře i obrazovku a zkuste ještě nějaké společné pečení.

K svátkům mého dětství patřilo nedělitelně a byl u něj i čas na povídání. Matka odvažovala suroviny a říkala: "A teď už si budeme užívat svátky, ty přípravy k nim přece patří, to už je jejich součástí." To ale nebylo tak snadné, vánoční přípravy znamenaly i mnoho nervozity, zda se vše správně stihne a podaří, surovin bylo nedostatek a stály mnoho peněz, tak se muselo se vším hodně šetřit a nesmělo se nic pokazit. S tím se pojilo i mnohé sekýrování, jak se matka snažila vše uhlídat, a tak jsem se vždy musela hodně přesvědčovat, že tohle období už patří k svátkům – bylo hektické a chaotické, ale dnes už se mi zdá úsměvné, jak se vše vážně prožívalo.

Se sestrou jsme klečely na židlích po stranách velkého válu, umístěného na velkém jídelním stole, každá utěrku kolem pasu. Vždycky se začínalo docela v klidu, ale pak se něco nedařilo, těsto lepilo, něco nám upadlo nebo jsme rozlily vajíčko na potírání, byl malý tlak plynu a trouba pekla pomalu, jindy se rozpálila moc a cukroví rychle zhnědlo, nakonec to byl vždy hotový maratón. "Tak vykrajuj, rychle, ať dáme další plech! A ty to trochu posyp těmi oříšky, ne tak moc, ať ti to vyjde!" "Tenhle plech je ale horkej, nějak se to roztejká…" "Ukaž, dej to sem, tady ještě pár kousků přidej, strčím to do trouby...A kde je ten cukr na obalování? Musíme to honem sundat, aby se nespálily...Nech toho patlání a pocem, než to úplně vystydne." "Mně se to láme." "Copak to děláš prvně v životě? Tak zlehka, ať z toho něco zbyde," "A můžu ty rozdrobený sníst?" "Počkej, dej je tady na talířek a pak se podělíte…" Vždycky bylo napínavé, zda vyjde poleva na všechny kousky, zda bude pasovat počet tvarů do páru, když se něco spálilo a rozlámalo. Jak na to vzpomínám, vždy se divím, proč byl takový problém, ba úplný škraloup na pověsti hospodyně, když pár lžic polevy zbylo nebo trouba zůstala chvilku prázdná – v matčiných představách ideálu mělo vše klapat jak hodinky.

Pamatuju, že v dětství se často cukroví rozpadalo ze zcela neznámých příčin. Tuky byly nekvalitní, ořechy a mouka moc suché nebo vlhké, nevím. Už leta se mi to nestalo, ale pořád mám v povědomí, že rohlíčky se drobí, těsta lepí a trhají, polevy netuhnou, tak to musel být zážitek nikoli ojedinělý. Víc takových vzpomínek najdete v Cukru na nitku (viz odkazy vpravo).

Ale mám i zcela čerstvé, jak jsem letos pekla s máti - role se už dávno obrátily a teď mi zas ona "pomáhá". Hlavní práci obstará robot. Zpracovávaly jsme tři až čtyři druhy najednou. To už se další příležitosti k rozdělení jednotlivých úkonů najdou. Přestože jsme na to byly dvě, nebo právě proto, že jsme se zapovídaly, jsem letos normálně spálila dva plechy - naštěstí jeden jen částečně a druhý nebyl plný, ale zamrzí to. Kuchyňský multitasking má své meze!

Aby toho nebylo málo, po několika letech, kdy vše dělám praticky stejně a bez potíží, se mi roztekly a popraskaly sádláčky - příčinu jsme neobjevili ani s technologem, možná mouka měla málo lepku či těsto chtělo zpracovávat do větší pružnosti. Udivilo mě, že ty, které jsem pekla až druhý den po odpočinutí a vysušení, vypadaly zcela stejně jako ty, co šly do trouby hned po zadělání. 

I griliáš mě poněkud převezl - ořechy s karamelem ne a ne utvrdnout, směs zůstala vlhčí a velmi špatně se dala drtit. Dopražit už nešla, na vzduchu se nevysušila, na mraze trochu ano, ale griláš bude letos hrubší.

Tak to jsou nové nevypočitatelnosti, které překvapí spíš nemile. Vaření rozhodně není nějaká mechanická a monotónní činnost - vyžaduje neustále se přizpůsobovat, hledat neotřelá řešení a určitě to nevzdávat. Není proč podléhat zoufalství, nakonec vše dobře dopadne, většinu kuchyňských nehod se povede vyřešit nebo aspoň zamaskovat a příště se vše podaří líp. Když se nad tím adventně zamyslím, kdo ví, zda to nebylo jen takové varování, že více pokory nikdy neškodí.