Po pražsku

Kdo čte můj blog pečlivěji, už se o cizozemské návštěvě dozvěděl. Velké večeři předcházely i dva dny, které jsme měly s kamarádkou pro sebe a samozřejmě krom pražských pamětihodností i jiných zajímavostí jsme musely něco sníst - sem tam doma (to jsem měla připravenou vajíčkovou pomazánku a dobrý chléb, mrkvový koláč (rcp bude), dušené hovězí na hořčici a k dispozici byly samozřejmě i další potraviny) anebo venku. Není tolik času, aby se vysedávalo v hospodách dvakrát denně, to stačí jednou a podruhé si dát něco menšího.

Zajímavý je postoj obecného západního cizozemce k cenám. Ač v přepočtu jsou pro něj naše ceny pořád velmi výhodné, zajímá se o obvyklou cenovou hladinu a není nikterak zvědav na předražené ceny jen proto, že na to má. To taky na rozdíl od cizozemců ze strany východní nedává najevo a nepotřebuje se předvádět. Peníze vydává uvážlivě.
 
V roli turistky jsem shrnula svoje dojmy z navštívených stravovacích zařízení.
Při programu, který by se zdál nezasvěceným poněkud kuriózní, jsme zavítaly nejprve do holešovické tržnice - mám to víceméně z ruky, a tak jsem využila možnosti podívat se konečně i na halu 22 s ovocem a zeleninou. Vypadala v tu teplou zářijovou sobotu překrásně, nabídka všeho zboží byla bohatá a opravdu bych si tu vybrala ohromný nákup. Koupily jsme si jen pro chuť pár švestek.
 

 
Pokračovaly jsme k oblíbenému stánku s bramborákem, pro návštěvu hlavním lákadlem - bramborák je velký a dozlatova smažený, mohl by být však propečenější, což obsluha nestíhala vzhledem k velkému zájmu. Ale kamarádce jako připomínka dětství chutnal výborně, tak to je hlavní.
Oklikou jsme dojely do Stromovky - velkou atrakcí bylo "převlékání" tramvaje, prostě změnila číslo za jízdy. Neuvěřitelné. U Šlechtovky je provizorní zahradní restaurace, na niž je navázána řada dalších aktivit, ale budova sama jen namalovaná. Víc aktuálních informací o rekonstrukci jsem nenašla. Jako dítě jsem tu jednou s rodiči byla na obědě, pamatuju matně na malovaný strop - Navrátilovy fresky.
 

 
Vozovna vypadala zajímavě, ale bylo zde plno a na pražená masa jsme neměly chuť. Pak jsme prošly až na Letnou a mohly zajít do kavárny Alchymista, kde jsem konečně i já zažila otevřenou zahrádku, překrásně upravenou, s mnoha oddělenými zónami - skutečně výjimečnou oázu.
 

 
Káva je tu dobrá a nabídka zákusků rozmanitá, zajímavé jsou i retro prvky, třeba kuchyňské nádobí ve vitrinách. Odpočinek jsme tu strávily velice příjemně.
 
A jako další vzpomínku jsme si na večeři nakoupily čerstvé chlebíčky od Hájka, velmi vyhovující, převážně klasické, i když ten s kachním masem a pomerančem nebyl vůbec špatný.
 
Další den jsme se po poledni dostaly na Nový Svět, kde jsme zkusily Zlatou hrušku. Měla jsem o ní neurčité reference - že výborná, ale ceny jsou vyšší. To bylo zařízení trochu moc na oko, i když prostředí je výjimečné. Ale když už jsme tam byly, něco jsme si objednaly. Staročeská paštika s brusinkami vypadala domácí, hrubší struktury a dobře ochucená, leč slanější. To asi byla obecná vlastnost, protože i moje cibulačka, jinak dosti dobrá, obsahovala soli přesmíru. Původní záměr, že to tady zkusíme, zda sem vzít i větší skupinu na večeři, jsme tedy zavrhly.
 
Odpolední dezerty v Imperialu, který svým interiérem návštěvu oslnil, nezklamaly. Ze všech zmíněných podniků se obsluha chovala nejprofesionálněji. Imperial je zařazen mezi nejkrásnějšími světovými kavárnami v jedné prezentaci, šířené mailem, i proto ho chtěla kamarádka navštívit.
 


 
K večeřím s celou skupinou rodinných příslušníků a přátel se všem letos zalíbilo u Mlsnýho kocoura na Míráku, kde jim chutnalo jídlo i pivo a nebylo to daleko od hotelu. Takový styl nekuřácké restaurace jim vyhovoval po všech stránkách. Sama jsem tam jedla velmi dobré osso buco a i další pokrmy, které jsem viděla, působily dobře. Podobně to působilo u Staroměstské v hospodě U knihovny, ale tam jídlo nedopadlo tak dobře. Působilo trochu nudně, bez nápadu. Asi byl jiný kuchař, protože při předchozí návštěvě cca před půl rokem se nabízela zajímavější jídla a chutněji připravená.
 
Výběr byl ovlivněn dalším programem a taky teplým počasím. Viděla jsem cestou i další restaurace, které by možná stály za návštěvu, ale více takových, co právě nelákaly - když mám od prvního pohledu pocit, že místo útoku na chuťové buňky mě čeká spíš útok na peněženku, že prostředí nevypadá zrovna moc čistě a obsluha přívětivě, je nejlepší jít o dům dál, a to někdy doslova. (Aktuálně: hlas pro blog)