Jak jsem vařila na Světu knihy

V neděli v poledne jsem na knižním veletrhu podávala menu podle své knížky. Takové prosté oznámení zabere jeden řádek - ale nakonec i události mnohem světodějnější se často musejí vejít do jednoho výstižného titulku.

Děje se tolik věcí, které souvisejí s mým vařením a psaním, že mě to úplně pohlcuje - a zároveň dodává energii. Naštěstí pro blog jsou takové osobní události tou správnou potravou, místem, kde všechny ty zážitky můžu ventilovat.

Vaření a další "blbnutí" kolem něj s psaním, focením a prezentacemi mě baví, tak si i přípravy užívám. A v duchu úderného hesla Těžko na cvičišti, lehko na bojišti si dávám na přípravách záležet. O tom, že mě nakladatel Albatros media pozval na Svět knihy, jsem už psala. Měla jsem za úkol předvést nějaké polední menu, které půjde podávat studené.

Už od února jsem plánovala, co uvařím. Vybraná jídla musela splňovat několik kritérií. Měla být uvedena v knize, měla se dobře přenášet, nedat příliš mnoho práce při přípravě a neměla být moc nákladná, aby za poskytnutou částku na něj bylo to občerstvení aspoň trochu vidět

Bůčkové placky s hořčicí a okurkou

Mrkvová pomazánka a la humr

"Sachr" z kompotu

Jablková bábovka

Tvarohová bábovka

Krupicové kuličky

Čaj s citrónem

Potom jsem některé recepty ještě vyzkoušela, ověřila, kolik čeho bude potřeba - a sepsala nákupní seznam a rozpočet. Následovaly nákupy, první s předstihem na suroviny trvanlivé, druhý za týden na čerstvé. Naplánovala jsem, co se bude který den chystat, a pozvala pomocné ruce, tedy přemluvila kamarádky, protože bylo jasné, že bude třeba víc jídel chystat ve větším množství pokud možno najednou. Taky jsem promýšlela, čím pomocníky uhostím. Vybrala jsem slané koláče s chřestem, o receptu zas bude řeč někdy příště.

Dost jsem si lámala hlavu třeba s tím, jak transportovat na Výstaviště čaj - stihnu ho navařit ráno těch 10 litrů? Jak ho budu nalévat? Z velkých pětilitrových demižonů to jde špatně, konvičky bych si mohla půjčit, ale jak je zas dostanu sem a tam? Mohla jsem si půjčit i takový ten stojan na teplou i studenou vodu, jenže to by bylo taky dost komplikované na dopravu, a na čaj vhodný není. Ach jo - nakonec jsem se rozhodla pro obyčejné petky, ostatně menu bude lehce výletní. Vařili jsme ho v sobotu večer ve velkých hrncích, ráno horký by nešel nalévat. Konvice se "utavila" při druhé várce, naštěstí se do dalšího dne vzpamatovala.

Ještě jsem chystala malé letáčky s recepty na rozdávání, samozřejmě mi formátování dělalo psí kusy, ale výsledek dopadl dobře.

V sobotu však jsem se chtěla ještě podívat na místo samé a taky na některé známé.

 V úterý jsem chystala těsto na slané koláče pro pomocníky a slušné množství tzv. Černé Venuše, tentokrát z velkého jogurtu, tvarohu, jedné zakysané smetany a jedné ušlehané šlehačky, skoro dvou čokolád, sušených švestek a trochy koňaku do piškotů.

Ve středu jsem nejdřív pekla slaný koláč a potom jsme mlely: maso, čtyři a půl kila pěkného bůčku, hodně masového, jsme zbavily kůže, vykostily, pokrájely a umlely a maso dochutily dle receptu (10. 5.). Následovala mrkev, kterou jsem odložila jen nasolenou do druhého dne, protože pomazánka má lepší konzistenci, když se mrkev trochu odvodní.

Okrájené kosti a kůžičky jsme upekly v troubě - našly si taky vděčné strávníky. Zbytek večera byl věnován skládání letáčků.

Ve čtvrtek jsme začaly s masem na placky - tvořily jsme je velké tak tři čtyři centimentry a postupně jsme je pekly na pánvích a později přece jen v troubě. Bylo jich čisté váhy dvě a čtvrt kila, ale nepočítaly jsme je

Krupicové kuličky z půl kila krupičky se dělaly špatně, ale trocha rumu navíc to zlepšila. Obalovaly jsme je v kakau jednoduše v pytlíku, jak mi připomněla matka, že je nejsnazší. Inu, maminka má vždy pravdu - bylo to hned.

Po vydařeném slaném koláči a Venuši jsme ještě doskládaly letáčky. Uklidit, umýt a spát.

Pátek patřil sladkému pečení. Díky stroji jsem umíchala těsto na dvě bábovky najednou bez námahy, nejprve tvarohové. Pak jsme připravily "sachr" (16. 5.) na největší plech, dala jsem jednu a půl dávky, to bylo akorát. Jak jsem už vyzkoušela, celý plech jsem přiklopila válem a převrátila a polevu nanesla na spodní část. Mezitím vychladly bábovky a mohla jsem dát péci druhé těsto, jablkové. Do jablek bylo třeba přidat více citrónu, zdála se mi bez chuti, i trochu citrónové kůry. Upeklo se vše dobře, jen ten předchozí sachr se mi zdál lepší... Unavená jsem byla zas o něco více.

 Sobota už patřila drobným dodělávkám, přípravám a Světu knihy, kam jsem odpoledne skutečně zašla. Když jsem viděla obrovský "stánek" Albatrosu, trochu mě to zaskočilo. Ale potom jsme se domluvily, jak vše uspořádáme, a pomalu jsem si to dokázala představit. Navštívila jsem mimo jiné ještě besedu s Věrou Noskovou, kmotrou mojí knížky. Vyprávěla i o chystaném scénáři podle románu Víme svý. Pokusila jsem se vystát opakovaně frontu u Petra Šabacha (neúspěšně), který shodou náhod čte teď mě, a zastavila jsem se u Dáši Derré na ochutnávce výborné francouzské paštiky pečené v jejích oblíbených kokotkách.

Večer jsem už "jen" pokrájela 40 rohlíků na kolečka, navařili jsme 15 litrů čaje a nakonec ho nalili jak do petek, tak do demižonu. Usnula jsem už v křesle.

Neděle začala balením všeho k převozu, nakonec jsem málem zapomněla ty letáčky! Syn nás dovezl se vším až před Průmyslový palác, kam právě přicházely moje kamarádky ve funkci hostesek. Byli jsme se vším nákladem vpušteni dovnitř a mohli jsme následující hodinu v extra salonku víceméně v klidu připravovat potřebné, zatímco vedle v sále probíhalo povídání s Irenou Obermannovou. Ač se mi táců zdálo hodně, najednou jich tolik nebylo, ale poradili jsme si. Připravili jsme i čaj do kelímků, "mladí" šli lákat diváky ochutnávkou.

Pak jsem nad mísami v sále něco povídala v rozhovoru s redaktorkou a za mnou se na červeném jevišti promítala upoutávka knihy. Rychle to uběhlo. Objevilo se tam i pár mě známých tváří. Až jsem se divila, kolik knihomilů se v takovém krásném počasí našlo. Lidi přicházeli i odcházeli, nakonec je nejvíc přilákaly nabízené moučníky. Moje hostesky ještě s poslední bábovkou obešly chodbu a jeden talíř jídla jsem poslala taky vedle do obchodu a do kanceláře. Obdržela jsem květinu pro účinkující a poděkovala se.

Nějakou dobu jsme sklízeli zbytky. Dobré bylo, že většina přepravních obalů se mohla hned vyhodit, tak nedalo moc práce, aby před dalším bodem programu s Radimem Uzlem byl sál opět připraven.

 Asi se mi rozleží až časem, jaké to vlastně bylo. Mladým se zdál prostor moc uzavřený, kolemjdoucí spíše od návštěvy odrazoval, což jsem sama viděla a podle možnosti zvala postávající dovnitř.

Někteří zas akci chválili, hlavně nabízené jídlo. Ten sachr se uležel a chutnal dosti dobře, moje obavy, že se moc nepovedl, se ukázaly být liché. Ale chutnalo asi vše. Jeden pán prý dokonce prohlásil, že sice nevaří, ale ty krupicové kuličky rozhodně zkusí.

Těší mě, že jsem měla tu možnost na Světě knihy něco předvést, v podmínkách, které má jen velký nakladatel.

Musím říct, že před křtem knížky jsme měla trému větší - poprvé jít s kůží na trh jako autorka. S vlastním organizováním i uváděním akcí mám však zkušeností habaděj, jak budou moci zjistit čtenáři v pokračování Cukru na nitku. Ještě neprozradím ani pracovní název, protože píšu ve volných chvílích, a jak se dá tušit, těch aby jeden pohledal...