Vysokoškolská učitelka aneb Jak by to vypadat rozhodně nemělo

„Drahouškové, já vás mám všechny hrozně ráda,“ prohlašuje s oblibou jedna vysokoškolská pedagožka, říkejme jí třeba Dršková. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby na dalším semináři jiným studentům netvrdila: „Vy jste moje zlatíčka. Vás mám nejradši. Ti před vámi nic neumí.“

Paní Dršková není zlá. Chce se všemi být za dobře. Jenže jaksi zapomíná, že se nestačí jen tvářit jako kamarádka. Kdyby byla jen taková, tak to vem čert. Studenti mají rádi, když se na seminářích nebo přednáškách něco dozvědí. Nejednoho motivuje skutečnost, že pedagog je do toho zažrán. Zcela opačný účinek na posluchače má zjištění, že vyučující sám nerozumí tomu, co říká.

Jednoho slunečného dne jsem doplachtila celá upocená do školy s dobrým úmyslem zúčastnit se přednášky. Přeci jen, zkouškové se blíží, tak se třeba nějaká informace bude maximálně hodit. Přidala jsem se k nevelkému hloučku dalších odvážlivců, kteří už netrpělivě přešlapovali před aulou. Bylo deset minut po jedenácté. No, snad to neodpadne, když už jsem se sem tak hnala, myslela jsem si v duchu, když jsem v tu chvíli uviděla paní Drškovou. Ulevilo se mi. Tak přeci moje cesta nebyla úplně zbytečná.

„Drahouškové, zapomněla jsem si brýle. Přednáška proto odpadá,“ oznámila nám paní Dršková s hlasem neviňátka. „Tady máte materiál, okopírujte si ho a kdybyste něčemu nerozuměli, podíváme se na to na semináři.“ Tak a je to!

Paní Dršková je prostě svá. Netrvalo dlouho a přednáška byla zrušena podruhé. Důvod? To byste neuhádli. „Drahouškové, nezlobte se. Dneska přednáška nebude. Zapomněla jsem si poznámky.“ Tak tomu se říká gól!

A ještě do třetice. Když už se podaří napsat šíleně těžký zápočet a zkouškovou písemku, potom se dotyčný šťastlivec může dostavit k paní Drškové na zkoušku.

„Copak jste si, miláčku, vytáhnul?“

„Trojku.“

„Trojku? Tak malý moment. Hned si to nalistuju. - Aaa, ano. Už to mám. Tak můžete začít.“

„Valence je schopnost slovesa vázat na sebe další větné členy.“

„Ale, drahoušku, to je nepřesné. Zkuste to znovu. A pak – ještě jste pár věcí vynechal.“

„Myslíte to o těch Angaben a Ergänzungen?“

„Ale to přece musíte vědět vy. Drahoušku, vy mě trápíte. Moc jste se neučil, viďte? Víte co, přijďte znovu, až se to naučíte.“ Bum!

Má takové studium vůbec cenu? Podle čeho si vysoké školy vybírají své pracovníky? To jsou otázky, které mi táhnou hlavou a na které nenalézám odpověď. Jedno vím ale jistě, takhle „pedagogicky působit“ bych dokázala také. Jenže bych se na rozdíl od paní Drškové alespoň styděla.