„Já to ale vážně neumím. Fakt. Vůbec jsem se neučila,“ přesvědčovala budoucí učitelka Markéta, která nyní spíš svým vystrašeným výrazem připomínala ztrémovaného žáčka, jenž svým chováním znervózňoval ostatní přítomné čekající na zkoušku.
„Já to neudělám. Říkám vám, že to neudělám,“ hysterčila dál. Ostatní si přáli, aby tahle koza odsud odešla co nejdřív. Konečně zmizela za dveřmi.
„No to je dost! Už jsem si myslel, že jí jednu vrznu,“ ulevil si mladík v kvádru. „Prosim tě, vůbec ji nechápu. Vždycky takhle vyvádí a pak to má. Chápeš to? No tak chápeš to?“ rozohňovala se jeho přítelkyně. „Ty máš tak co mluvit. Jsi skoro to samý: Já to neumim, neumim, neumim – a pak? Za dva nebo za jedna. Takže radši mlč!“ „Ale já to vážně neumim,“ pípla ještě. Pak raději sklonila hlavu nad sešit a doufala, že se jí podaří ještě něco navrčet.
Dveře se rozlétly a v nich byla ona hysterka. Oči jí jen zářily, což byl jasný důkaz toho, že zkoušku zvládla. „Mám to, mám to mám,“ volala hlasitě. „Měla jsem děsný štěstí! Uměla jsem jen tři otázky a dvě z toho jsem si vytáhla. To je co?“ „Dyť jsem to říkal, že to dáš,“ řekl jí mladík v kvádru. Jeho přítelkyně dál studovala sešit.
„Měla jsem štěstí, to je to,“ zvolala Markéta, která se takto nechala slyšet ještě několikrát. Její hlas se chodbou jen rozléhal. To, co se právě odehrávalo na chodbě, bylo slyšet i za dveřmi, které se právě rozlétly. „Tak vy jste, slečno, měla štěstí? Víte vy vůbec, co to je – mít štěstí?!“ ptal se jeden z nejnáročnějších učitelů. Vykřikování a hlasitý hovor byl ten tam. Docent se obrátil na chudáky, které teprve zkouška čekala. „Kdo jde ještě ke mně?“ Mladík se nesměle přihlásil. „Dejte sem index.“ Podal ho docentovi. Ten si nalistoval příslušnou stránku, naškrábal tam VÝBORNĚ, dodal datum a podpis. „Tak!“ ukázal to Markétě a všem okolo. „Vidíte? Tomuhle se říká štěstí!“A hbitě odešel. Dveře za ním práskly.
„Ukaž?“ chtěla vidět zvědavá Markéta, „ty se ale vážně máš! To já mám jen tróju.“ „Díky, bez tebe a tvýho hereckýho výkonu by se to nikdy nestalo,“ odpověděl jí mladík. „Náhodou, máš vážně víc štěstí než rozumu!“ řekla mu přítelkyně. „Neboj, ty ho budeš mít taky,“ pohladil jí po tváři a políbil.
Když docent otevíral její index, prohodil: „To je váš přítel?“ „Ano,“ pípla. „Tak abyste si neměli co vyčítat,“ řekl ještě a podal jí zpátky výkaz o studiu, kde si mohla přečíst VÝBORNĚ.
