„Mladá paní, nebo jste ještě slečna?“

Zvláštní, že se nerozlišuje mezi panem bez paní a panem s paní

„Mladá paní, nebo jste ještě slečna?“ ptá se s mým přibývajícím věkem čím dál tím více lidí. Zatímco před třemi roky jsem podobné dotazy neřešila, poslední dobou se nad nimi přeci jen pozastavuji. Proč jsou muži takových, zdá se mi až nevhodných otázek, ušetřeni? Není tohle diskriminace? Už dávno nejsme v 19. stoletím, tak kde je potom problém?

V 19. století začaly ženy studovat, a to nejen na středních školách, ale i školách vysokých. Když se z ženy stala učitelka, nesměla se vdát, protože by ji prý manžel a děti odváděli od práce. Dále bylo pro tehdejší dobu nemyslitelné, aby slečna učitelka s někým sdílela jedno lože, podle tehdejších poměrů by se jednalo o více než nemravnost. Slečna učitelka se tedy nemusela starat o rodinu, proto, jak se zdůvodňovalo, měla i nižší plat než její mužští kolegové. Jenže tohle už dávno neplatí. Ve 21. století mají učitelky rodiny, leč platy mívají nižší. A i když ještě vdané nejsou, přesto jim žáci ani studenti neříkají slečno. Proč tedy touží vědět prodavač/prodavačka, instalatér, úředník a další zástupy lidí, zda je žena už paní nebo slečna? Nebylo by lepší v oslovení žen nedělat rozdíly stejně jako je to u mužů? Nešlo by o nic neobvyklého, například v Německu už dávno slečně nikdo neřekne „Fräulein“ ale jen prostě „Frau“.

Oslovení slečna se mi přestává líbit. Do té doby, než se to u nás nezmění, budu nejspíš nosit prstýnek a na otázku, zda jsem slečna, poklepu na prsteníček s klenotem a s úsměvem odpovím: „Už paní.“