aneb Třetí z několika blogů ke 100. výročí úmrtí jednoho z největších a nejoriginálnějších českých spisovatelů/básníků, Jaroslava Vrchlického (zemřel 9.9.1912 v Domažlicích).
Jaroslavu Vrchlickému bylo 22 let (narodil se 17.2.1853 v Lounech), když vyšla jeho první sbírka "Z hlubin". Mladík, ovlivněný Máchou, Čelakovským, Hálkem, ale i Nerudou a Heydukem, začíná svůj umělecký život jako málokdo - vytyčuje si ty nejvyšší cíle a začíná je i plnit - začíná překládat z francouzštiny a vlaštiny, objevuje svůj životní vzor, Viktora Huga, chce otevřít české literatuře celý svět.
V díle Viktora Huga vidí vrchol moderní reflexe i lidskosti, kult génia a nedostižný vzor. Ale byly to i další vlivy, které utvářely jeho životní názor i dílo - antika, Shelley, celá tehdejší dostupná moderní literatura.
Vrchlického první sbírka "Z hlubin" (1875) přináší již poezii originálně osobitou, ač na ni působilo tolik vlivů:
Z dalekých cest
Sloup u cesty - poražený,
písmo na něm k nepoznání...
v jaký kraj ta cesta vede,
marné všecko vyptávání.
Lhostejně dál kráčí noha;
je to jako ve životě,
kde musíme trapně žíti
v horší ještě nejistotě.
Opuštěný
Omšený kámen leží
v jezera hlubině,
je mu tak teskno, bolno
v té vodní pustině.
A nad ním bílá růže
se hravě kolíbá,
ji denně zlaté slunce
svým žárem zulíbá.
I bledý měsíc stříbrem
i vlny jezera,
i pestrý motýl líbá
květ její s večera.
A hluboký tu náhle
jezerem proudí sten,
v snu zachvěje se kámen,
že sám tak opuštěn.
Odpověď
Jdu borem sám, nade mnou luna bledá
proráží matně černých sosen krov,
mha na větve a rosa v trávu sedá,
a stromy šumí píseň beze slov.
Ach, jdu dál - což to mé ucho slyší!
Jak na rakev by hroudy hřímaly...
a ticho zas - to větry v křoví dýší,
až ohlas vzbouzí strmé úskalí.
A jak jdu dál, mé oko v slzách taje,
všech drahých tváří vidím podoby...
a temno zas - to luna v stínech hraje -
či věříš, blázne, v žití za hroby?
"Snad přelud byl to," šepcí rtové bledí,
"A přeludem jest celý život snad?"
Bor zašuměl... a místo odpovědi
jen vlhký lupen na mé čelo pad.
V zimě
Strom o vše listí oloupený
jak žebral by tě o milost -
hle, to můj život bez vší ceny
i naděje i krásy prost!
Kdo v bouřných nocích zimy šeré
u krbu na strom vzpomene?
A přece z něho dříví bere
do hasnoucího plamene...
Po západu
Jen skloň se níž nad dřímající zemi
jak lásky Páně odkaz poslední,
mé srdce přikryj míru perutěmi,
ať ve svitu tvém nikdy nezvšední!
Má hvězdo bílá! Družko tajných žalů,
tys jako touha, plna božských vnad!
Ó, pomoz, hynu smutkem ve návalu,
a slunce mé se kloní na západ!
Ó viz ten květ, co vodní nad hladinu
tak přítulně svůj kalich klonit zná!
Hle, perly rosné leží v jeho klínu,
však pod ním hloubka dříme bezedná.
Tak srdce svého teskné rozvaliny
vždy svěžím kvítím zpěvu pokrývám,
abych zaplašil černých bolů stíny,
nad cizím štěstím rád se usmívám!
Ó minulosti, zašlých rájů dcero,
vzpomínek dávných krbe rodinný,
proč vysílá tvých stínů matné šero
jen zážeh mdlý ve srdce hlubiny:
Jen zaplaň žárem! Ať zas slza skane,
ať zabuší mé srdce bouřněji!
Jen když mé čelo žalem rozhlodané
se opět zjasní sladkou nadějí!
Z krčmy života
Přes hory cesta neschůdná
na věčnosti pouť běží,
a na rozcestí života
rozbitá krčma leží.
Na černém štítu krvavý
je z dálky nápis znáti:
"Čeká se do dne soudného
a slzami se platí."
Nad vraty žlutý, strhaný
se houpá věnec z chvoje,
a přijdeš blíž a poznáš hned,
že mladost je to tvoje!
Bol, hostinský, sám maso sní
a hostům dává kosti,
a víno citů posvátných
křtí vodou lhostejnosti.
Sklepnice sluje naděje
a stále ti nalívá,
však v prázdné číši bezedné
jen žluč a ocet zbývá.
Někdy se v lásku zakuklí,
pak divné řeči mate,
a líbáním tě otráví
jak hádě jedovaté.
Pak muzikantů divý rej
zoufalou hraje skočnou;
ó, kdož z nás zůstal nepohnut,
když vášně zuřit počnou!
A když si smyčce polámou
a lampa dohořívá,
na okno klepe kmotr spleen,
a každý z hostů zívá.
A bludička pak šílenství
se tiše oknem vkrádá,
a v mrtvém tichu s rachotem
kyvadlo času padá.
U krbu, v kterém nadšení
se míhá v záři bledé,
jen kocour zlého svědomí
své hrozné dumy přede.
Pak teta nemoc na berlích
se na návštěvu vláčí,
a co začalo jásáním,
to obrací se k pláči.
A když se chýlí k půlnoci,
přicválá rytíř k dvoru,
na černém oři harcuje
v kulichů hlučném sboru.
Dva hnáty s lebkou v erbu má,
kus rakve je mu štítem,
na kosu spustí rejdovák
a tu to vezme s citem.
A zpilé hosty vyhází
bez řečí do příkopu,
a kamením a hroudami
zahází jejich stopu.
A k tomu s štítu hostince
zvon pomluvy vyzvání
na šťastnou cestu na věčnost -
a nikdy na shledání.
Sežloutla ta lípa
Sežloutla ta lípa
před chaloupkou naší,
a jen svadlé listí
vichr v dálku snáší.
Strom tak smutně svoje
větve k nebi vzpíná,
snad se na čas prvních
květů rozpomíná.
Co tu ptačích zpěvů,
co tu vůně bylo,
když mé srdce s tvojím
v jediné se slilo!
Odletělo ptactvo
v dálku bez šveholu,
lípa v odkvétání,
a mé srdce v bolu.
Sežloutla ta lípa,
v slzách pod ní stojím,
Bůh sám ví, proč letos
tak se zimy bojím!
Myrta - cypřiš
Jak šťastni jsme! Nám přáno nejvyšší,
ty myrtou zavděk vem, já cypřiší!
Kdo slunce chtěl, rád ještě po boji
se s hvězdami a lunou spokojí.
Tu myrtu vem, a pro mne cypřiš nech,
kdo vinen tím, že roste na hrobech?
Snad vrátí větví jeho teskný šum
mír duši tvé a blaho tvojim snům.
Pak jistě rov můj vzplane růžemi,
když budeš ty jen šťastnou na zemi!
Dle Tennysona
Až smrt mne pochová,
pak nad mým hrobem zastav slzí proud,
přes moji hlavu nechoď, bláhová,
nech tlíti prach, jenž toužil spočinout!
Ať vítr hvízdá, čejka křičí tam -
Chci býti sám!
Byl tvůj to hřích, či pobloudilý cit,
já neptám se - tím bol můj nezhojíš;
vem, chceš-li, jiného! Chci pokoj mít,
mne bolí život již!
Jdi, slabé srdce! Hrob můj zanech tmám -
Chci býti sám!
Ó snové mládí
Ó snové mládí, mám vás zapotřebí,
jak mrtvá láska růží do vlasů,
jak zpěvu pták, jak duše snů o nebi,
když v posledním se chvěje zápasu -
ó snové mládí, mám vás zapotřebí,
v mé lásky rakev poslední jste hřeby!
Teď život jde - já slyším jeho křídlo,
jak divoce mi šumí nad hlavou;
jak letí orel v skalní svoje sídlo,
když černá bouře táhne doubravou,
tak život jde - já slyším jeho křídlo,
a v ledný krystal srdce moje stydlo.
Hle, kde ten citů divokrásný plamen,
jenž řadou roků zářiti měl v svět?
Kde nadšení svit, kde je slávy pramen?
Já ve snu pil a suchým zůstal ret! -
Hle, onen citů divokrásný plamen
dal sotva verš mně na můj hrobní kámen.
Ó snové mládí! Je to krátká chvíle,
když lesk váš září mladých do zpěvů,
kdy v život vejdou vaše plachty bílé
a s nimi ráj pln čárných úsměvů!
Ó snové mládí! Je to dlouhá chvíle
jít od kolébky bez vás - ku mohyle!
Mater dolorosa
Já kráčím od kláštera
tou starou alejí,
a s jarním teplem v duši
mé sny se vracejí.
Hle, obraz matky boží
na lípě zavěšen,
a duší mou to táhne
jak dávno zašlý sen.
Ó jaký div! Ten obraz
ukrytý pod květy
tam sama zavěsila
má matka před lety!
A nyní jsem se dlouho
v ten obraz zahleděl,
a v duši mojí trpkost
a v duši mojí žel.
Mním, že vyrůstá vedle
postava matčina
a na rtu jejím chví se
modlitba za syna.
To oko zarosené,
ta ústa zsinalá,
to matka, když mé čelo
naposled líbala.
A opět zvolna kráčím
dál stromy sám a sám,
však jarní sny z mé duše
ty mizí - Bůh ví kam!
Requiescat!
Uhasla světla; jen v tvé chýži
to mezi stromy prokmitá,
jak v němém bolu slza lásky
pod černou brvou ukrytá.
Jen hvězdy bdí. - Ó spi jen tiše
kol obestlána růžemi!
Vždyť na nebi je tolik krásy
a tolik smutku na zemi!
