Nejdříve hledáme, co nemáme, a nevidíme, co máme. Pak hledáme, co jsme ztratili, a zjišťujeme, co jsme měli.
Chtěl jsem mít nejhezčí byt na světě, a místnosti v domku, kde bydleli moji prarodiče, mi přišly šedivé. Teď bych dal nevím co, kdybych se mohl do těchto šedivých místností vrátit.
Chtěl jsem do světa a poznávat nové lidi, a ti, co jsem denodenně potkával, mi přišli obyčejní a všední. Teď bych dal nevím co, kdybych s těmito všedními lidmi mohl být aspoň hodinu.
Chtěl jsem vydělávat hodně peněz a být bohatý, a ty nemožné kalhoty a věčně stávkující Wartburg mi lezly na nervy. Teď bych dal všechno, co teď mám, kdybych ty hrozné kalhoty měl na sobě a byl tak šťastně nešťastný, jako jsem byl tehdy.
Tehdy žili moji prarodiče a já jsem byl obklopen jejich láskou, porozuměním, upřímnými výtkami. Chtěl jsem něco jiného, ale přesto jsem byl šťastný. Byla to taková krásná touha, sen, který, když se později zčásti splnil, stal se jen horší skutečností.
Bylo mi nádherně a ještě nádherněji se mi snilo. Viděl jsem sebe, jak mám všechno, co si přeji. Jak mohu bez problémů zaplatit léčení svých těžce nemocných prarodičů. Jak nic není problém.
Prarodiče zemřeli. Já se mám (finančně a ekonomicky) lépe. Zčásti i tak, jak jsem si tehdy přál. A najednou zjišťuji, že to všechno, co mám, nemá žádnou cenu oproti tomu, co jsem měl. Štěstí totiž netvoří majetek a blahobyt (i když je samozřejmě pohodlnější a pro život příjemnější), ale lidé, které člověk miluje a kteří milují jeho.
Zůstaly krásné vzpomínky. Vzpomínky, ze kterých čerpám energii, ke kterým se vracím, když mi není zrovna do zpěvu. Vzpomínky, které mi ukazují, jak jsem bohatý člověk - ne díky penězům či majetku, ale díky tomu, co jsem prožil. Že mi bylo dáno být opravdu šťastný a žít s lidmi, pro které láska, cit, pochopení i zdravé napomínání nejsou jen prázdná slova.
Když dostávám kopačky, protože jsem takový či makový, nebo jsem udělal nějakou chybu, a láska najednou končí, jako když zapadne slunce, chybí mi za moje blbosti babiččino pokárání, dědovo povytažené obočí a jejich následné obejmutí. Láska, která neopouští, láska k tomu, jaký jsem.
Když se mi něco nepovede a pykám za to (oprávněně) jako vězeň na skřipci nebo se mi prostě nic (neoprávněně) nedaří, chybí mi babiččino konejšivé "bude zase dobře, uvidíš" a dědovo "jseš chlap, to vydržíš". Láska, která povzbudí.
Když je mi dobře a mám chuť se štěstím rozletět, chybí mi babiččin rozzářený úsměv a dědovo spokojené brumlání. Láska, která přeje a hřeje.
Cítím se prostě jako ten, kdo ztratil dva nejbližší lidi ve svém životě, lidi, které miloval ze všech nejvíce. I s jejich chybami, zlozvyky a náladami.
Nechtěl jsem tímto článkem objevovat Ameriku. Chtěl jsem jen v době jejich výročí vzpomenout na lidi, které jsem miloval. Třeba mají v nebi Internet, a dokonce mají i přístup k blogu IDNES-o))
