Tak už máme, co jsme chtěli?

Výročí listopadu 1989 vyvolává potřebu ohlédnout se za uplynulými 20 lety a zodpovědět kardinální otázku - opravdu máme to, co jsme tehdy chtěli?

Chtěli jsme svobodu slova a vyjadřování.

Je pravda, že nám dnes nikdo oficiálně myšlenky nepřikazuje a nezakazuje. Kvůli absenci silného právního státu, který by měl chránit oběti a postihovat zločince, jsou však někteří občané nuceni mlčet o různých kauzách a problémech, které se dotýkají vysoce postavených politiků, podnikatelů, podnikových šéfů a úředníků. Jsou těmito vlivnými lidmi v mnoha případech zastrašováni a šikanováni. Nemluvě o šikaně v zaměstnání, kdy nadřízení vydírají své podřízené. Buď zticha, nebo přijdeš o odměny, či dokonce o práci - taková slova slyší mnoho zaměstnanců na svém pracovišti. Svoboda bezmoci.

Máme svobodné volby.

Ano, můžeme si svobodně zvolit, koho chceme. Problémem ale je, že strany nerespektují nejen vůli voličů ve volbách, kdy je vlastně jedno, jak volby dopadnou, protože se vůlí stran mohou změnit poměry ve sněmovně, ale ani zákony či ústavu. Vzpomeňme na podivné přeběhlíky a změny zákonů i ústavy dle momentální potřeby politických stran. Nevládne nám sice jedna strana, zato morální devastace, nerespektování zákonů a nezodpovědnost a beztrestnost politiků umožňuje bezskrupolózní vládu několika stran s totalitními sklony (v rámci volebních období) - voliči mohou jen přihlížet skandálům, rozkrádání státního majetku a obsazování postů stranickými (zkorumpovanými) politiky - nehledě k tomu, že se všichni vždycky dohodnou, jde-li o jejich moc. Občané nemají možnost politiku - kromě voleb, ve kterých si už díky nepotrestané a všudypřítomné korupci nelze vybrat - nijak ovlivnit. Veřejnému mínění, které na západě dokáže zasáhnout do vysoké politiky (odstoupení politika po nějakém skandálu apod.), u nás politici nenaslouchají a dělají si, co chtějí. Svobodně zvolená bezmocnost.

Máme tržní hospodářství.

Neustále omílaný úspěch našeho polistopadového úsilí - jakoby všichni říkali - hmotně máte všechno, trh funguje, tak co byste chtěli. Revoluce se však dělala pro něco víc než jen pro hmotný život jako na Západě. Lidé si to dnes uvědomují více než kdy jindy. Chápou, že trh je sice fajn a zřejmě nejlepší způsob hospodaření, ale co je do života v kleci, i když je zlatá? Tou klecí jsou nerovnost mezi lidmi, kdy ne poctivou prací, ale známostmi a podvody lze dosáhnout cíle, bezmocnost něco v zemi ovlivnit, kdy si může politik i podnikatel dělat cokoliv, všudypřítomná mafie, která rozkradla a rozkrádá bez jakéhokoliv postihu státní majetek, rádoby tržní hospodářství, kdy rádobypodnikatelé hospodaří na úkor státního rozpočtu. Bezmocnost s plným břichem.

Máme právní stát.

Nelze dnes odsoudit za nesouhlas s vládní politikou. Ale tak jako dříve, velké ryby se ze všeho vysekají, otevřeně pohrdají právem a spravedlností. Soudy i státní zástupci pracují na politickou (či jinou) objednávku. Bezmocnost svobodných.

V listopadu 1989 jsme statečně vykročili správným směrem, ale dostali jsme se úplně někam jinam, než jsme chtěli. Asi bychom měli zase vzít osud státu do svých rukou a nasměrovat jej tam, kde jej chceme skutečně mít.