Dochované dopisy, které psal mladý Alois Jirásek, svědčí o tom, že to byl mládenec jako každý jiný, prožíval obvyklé starosti i radosti mládí.
Díky době, kdy neexistovaly počítače a psaní dopisů bylo jedinou možností komunikace na dálku (telefon mělo jen pár jedinců), se nám dochovalo obrovské množství textů, které napsaly známé (ale i zcela neznámé) osobnosti.
Velmi plodným autorem dopisů byl i Alois Jirásek.
V jeho dopisech lze najít celý jeho život - nejen oficiální Jiráskovu tvář, ale i jeho intimní, lidskou podobu. Jirásek v dopisech píše o svých radostech, starostech, sporech, pochybnostech...
Jedny z nejzajímavějších dopisů jsou Jiráskovy dopisy z doby jeho mládí.
Ve svých 20 letech píše začátkem srpna 1871 o své noční výpravě (Jirásek miloval přírodu a výlety), která ukazuje Jiráska jako rozverného mladíka, který nezkazí žádnou legraci:
"Chtěl jsem vidět východ slunce v horách a odebral jsem se proto za měsíčné noci ještě s dvěma na vrch vysoký velmi. Chtěli jsme u ohně vyčkat slunce vycházející. Rozděláme oheň, roztáhneme pláště u praskajícího plamene a dýmčíce si hovíme...
Byli jsme jako loupežníci. Po chvíli přistavíme hrnek s vodou, a když voda syčíc se vařila, nalili jsme rumu a přidali cukru, abychom si ku zahřátí připravili grog. Již jsme nabírali z hrnce, abychom pili, tu zašeptal podučitel, jenž s námi byl: "Slyšte, větve zašustily, někdo je nablízku." Já se smál neb jak by mohl někdo v lesích tak pozdě blouditi?
Tam se to bělá a někdo se blíží...
Z houštiny loudala se k nám volným krokem postava v bílém rouchu zahalená rukama lomíc. "Karle, Karle," ječela teskným třesoucím se hlasem. "To je bláznivá z blízké vsi," šeptal Zachar strachem zbledlý. "Kdo to? Stůj sakra potvo-" U ohně se zastavila, stála, Karle, Karle volajíc. Byl to děsný pohled... Skok a již mihla se postava přes plamen a byla na Zacharovi. Ten prchal po pasece drže svůj svrchník, jehož se strašidlo chopilo. Ticho bylo, jen kroky běžících a pádné rány jako do stromu bylo slyšet. Zachar se bránil. V tom zaznělo písknutí. Hola, hura! hromové rozléhalo se od stromu ke stromu a z lesa a pod kopec po stráni vyhrnulo se as dvanáct zakuklených, ozbrojených pádnými kyji. Měsíc byl za nimi, byli temni a tím hrůznější. Mezitím Zachar zprostiv se strašidla utíkal a padl zbojníkům do rukou.
Tu bylo ale konec strachu.
Byli to hronovští hoši, kteréž vedl bratranec medik, kteří uslyševše o naší vycházce, chtěli nás postrašit. Já ale o tom trochu věděl. Mezitím jsme se sešli a k nám se přiloudalo strašidlo, poctivý krejčí hronovský, stahující se sebe plachetku. Chudák, dostal ohromných ran a na památku si odnesl několik modřin. Zazpívavše veselou píseň a grog vypivše, odešli jsme, aniž bychom na slunce východ čekali. V hospodě jsme ale vzpomínali příhod a nehod, až hvězdy pobledly a den se šeřiti počal."
Jako každý mladý muž měl i Jirásek rád humor a trápil se láskou...
"Až k tobě přijdu, povím ti zas pěknou anekdotu, které se zasměješ. Je z hronovského života ochotníků a dá se jen ukázat. Ostatně zde trávím život idylický a krmím kůzlata. - Máme zde pastora a má dvě hezké sestry, ale to víš - se zamilováním nebude nic - ohřívám se ještě na plamínku, spíše na uhlí - hm, dohasne a začerní mně svět na chvilku. Je to veltšmerc, co? Tak ti divně a jináč na všecko koukám... Dnes jsem tak pitom a hlup - po druhé ti víc napíšu." (15.4.1873)
...a jako mnoho mladých bojoval s nedostatkem peněz:
"Známo Ti snad bude, že Maade (majitel soukromého gymnázia, na kterém Jirásek učil v posledním roce studií na filosofické fakultě) bankrot je. Přišel jsem u něho o peníze. Příjem mám osm zlatých měsíčně a někdy ten nějaký honorárek. Teď víš všecko. Psal jsem to pouze na omluvu svou, abys říci nemohl, že z pouhé netečnosti a línosti nepřicházím. Žiju ode dne ke dni, jako lilium v poli a pták v poušti, ale starati se musím." (31.5.1873)
"Že jsem v Praze s nedostatkem zápasil, můžeš si pomyslet - bylť jsem českým studentem. Tak se stalo, že jsem zanechal tam dluh a nadto nějakou maličkost bratru svému mladšímu musím poslat. Je to capart, ale to a uplácení dluhu zmordovalo mne tak, že jsem se octl v velké tísni - nebylo zbytí než nějaký příspěvek sobě vypsati. Nemám psaní za dojnou krávu, nepíšu pro peníze, ale tehdy jsem musil." (12.3.1876)
"Mimo to mám k tobě prosbu. Napsal jsem několik fejetonů do Pokroku a psal jsem jim o honorář a dosud nedostal jsem ani krejcaru. Potřebuji velice velmi, jsem v hrozné bryndě. Vím, že mně je už sami nepošlou a třeba je tedy osobně požádat aneb prostřednictvím jiného, jako jsem to jindy dělal. Tu vydali peníze hned. A tu prosím snažně tebe, abys mi tu chůzi do redakce obětoval a peníze na přiložené plnomocenství vyzvedl a pak laskavě mi zaslal. Za čtyři fejetony bude toho zajisté dvacet zlatých, které by mi trn z nohy vytrhly. Vzpomínám teď, že snad nejsi s nimi za dobře aneb že by ti krušno bylo jít pro věci snad politické - Je-li tomu tak, pak ovšem nechci tě obtěžovat, ale můžeš-li jen trochu, tak prosím mi to udělej." (26.11.1876)
Nevyhnulo se mu ani mladické bolestínství:
"Tak už zase sedím ve své komůrce doma sám a sám naslouchaje zpěvu brabců a podobných okřídlenců na jabloních a hruškách a koukám do modrých jasných nebes. Už jsem také časně ráno sedě na mezi hlídal obilí. Bylo to jitro! Tužku nosím stále s sebou, ale myšlenky bůhví kde se toulají... Všecko je tak pěkné u nás, zeleno všude. Potoulám se dost a dost, ale je mi přece někdy tak jaksi teskno. Není tu nikoho, s nímž bych si tak zahovořil." (červenec 1873)
"Prší venku drobně a tiše - ač den, jest v komůrce mé skoro šero. Vidím na zatažené nesmírným mrakem nebe, les je na hoře padolské temnější a smutnější. A mně také smutno. Snad jednotvárnost života - nuda - skoro neporušený klid - žádný takřka dojem - to asi bude hlavní příčinou." (srpen 1873)
"Jsou chvilky, kdy má veselost a kuráž mne opouští, bývám mrzut a nespokojen." (12.3.1876)
Několik ukázek z jeho dopisů prokazuje, že přestože je Alois Jirásek pro mnohé pouze nudným slovníkovým pojmem, byl to - tak jako my - člověk prožívající život se všemi jeho dobrými i stinnými stránkami. Člověk, který naplno užíval mládí a ve stáří sklízel plody své celoživotní práce.
(Fotografie: mladý Alois Jirásek. Zdroj: Jiráskovy dopisy)
