Sfinx
Jaroslav Vrchlický byl velký kosmopolita. Miloval umění dávných civilizací, které mu bylo bohatou inspirací, a často a rád se zamýšlel nad křesťanskými kořeny naší civilizace. Básně ze sbírky Sfinx napsal Vrchlický v letech 1879-1882 a jsou jedinečným příkladem Vrchlického bohatého myšlenkového světa, tak ojedinělého v české literatuře.
Místo prologu
Při nové knize myslím na svou dobu,
jak podobá se ohromnému hrobu,
jenž lhostejně vše hltá, rve a chytá.
Má dno ta propast? A když má, zda svítá
mně z této noci jeden paprsek zoře?
Zřím lidstvo v směsi jako velké moře
a nad tím mořem větší vlny času.
Svou knihu vrhám tam a bez ohlasu,
bdím v noci dál nad propastí tou skloněn;
a klidný myšlenkou, ač citem honěn,
pláč kletby, stesky, jásot, boj, blud, vinu
sám házím, plachý stín, v rej těchto stínů.
Proroci
Když svět se svíjel v mdlobě, bez moci,
a tona stébla sledního se chytal,
vždy přišli mezi lidstvo proroci,
na bledé skráni plamen myšlenkový;
jim vždycky jitra záblesk z mraků kmital,
a říše, v kterých mřeli otroci,
ty bořili a dobývali - slovy.
Šli z noci, z lůna matek neznámých,
na neznámá budoucna bili vrata,
vztek tyranů a podlé lůzy smích
je ve vítězné dráze nezastavil;
zmij pochlebenství drtí a jich pata,
a ruka nesla žhavý, smolný vích,
však větší oheň nitro jejich trávil.
Jim orel poesie u hlavy
mohutným křídlem šuměl, byli bosi;
kdos neznámý jim nosil potravy,
spát dovedli i ve stádu lvů řvoucích.
Když mluvili, tu jako smrt když kosí,
děs byl v jich řeči, hukot doubravy
i moře dech i žízeň pouští žhoucích.
Ve očích slunce, na rtech měli kal,
a pravdy zákon vrytý pod obočí,
ten hřímal a ten úpěl, jiný lkal
a jiný šílel myšlenky zpit vínem;
zvuk řeči toho jako lev kdy skočí.
Jim z dna propasti kynul Ideál,
jenž velký svítí sluncem v světě jiném.
Kam poděli se? Sfinga zchytralá,
jež hádanky své lidstvu dává v smíchu,
nad jejich věštbami se usmála,
a spár svůj po nich nenasytný vztáhla,
a slova jich dozněla dávno v tichu,
jich stopy zavál písek bez mála,
a lidstva duše prahne zas jak práhla.
A pomalu stal cizím se jim svět,
být jedním z nich, je pohoršením lidem,
po maně nebes netouží víc ret,
jenž v jiných číších bez trudu se smáčí,
svět lhostejný chce velký být svým klidem;
a myslit, strádat, trpět řadou let,
toť hloží - po němž blázen pouze kráčí.
Teď rány srdce svého v odiv nést
je směšné mužům a je ženám nudné,
a jedno srdce přec všech srdce jest,
hlas přírody jest ve všech žilách jeden;
a v právu jest, kdo v cesty lidstva bludné
své písně vrhá osiřelou zvěst
jsa citem velké budoucnosti veden.
Však srdce jsou, jež schvátí beznaděj,
a která potřebují těchy slova,
jež v nesmírnou tu kosmu epopej
zří plaše; v bázni zacloňují líce;
těm přijdou vhod pak srdce granitová,
jež majákem ční nad ten směšný rej,
a jejichž písní byly matkou lvice.
Kohelet
V bezlistých stromech vítr smutně hvízdá,
noc blíží se, jde posupně a líně,
pod krovy zejí prázdná ptačí hnízda,
a v pláči třtina uklání se třtině.
Odložil starý Hebrej blány bílé,
kam psal jsa hořkým žalu zpitý vínem,
jak stál by všeho tvorstva na mohyle,
na svět se díval jedním velkým stínem.
A prožitých dnů tíž na něho padá,
svit lampy uráží jej i svit denní;
zřel život jako v slunci sprahlá lada,
a cítil člověčenstva unavení.
Všech poutníků ty bludné kroky marné,
všech rukou mozoly a pot všech skrání
i hořkost žluče, pal zimnice žárné
a nudu porodu a umírání.
Tu hořkost, jež se z ženy v duši vlívá,
když dopit ke dnu pohár smyslnosti,
a mužů úsměv, za nímž zloba divá,
na hrobě práva výskot nepravosti.
To vše uzavřel v knihu Kazatele.
I děl mu kdos: Co platný rmut a slina,
jež vrhl jsi na dílo Stvořitele?
Přec ku polibku není žena líná.
Pták zpívá, voní květ a marnost všecka,
již kážeš, v nové tvary odívá se,
v svém nitru nový strom již nese pecka,
jež dříme plodu ve šťavnatém mase.
Leč starý Hebrej vrtěl šedou hlavou:
Když Jahvé spokojen s mým vytím vlčím,
co komu potom? - On, Bůh, oblit slávou,
já, pes, řek´ své - teď čekám jen a mlčím.
Marsyas
Zas vidím jej, ve božské kráse
jak vzpjal se veliký a nah,
a odbojníku v bleskném jase
jak rázem kůži s těla stáh´.
Krev horká vodotryskem blyskla,
a zlatým hvězdám ve tvář tryskla,
a padla nazpět v černý prach.
To zasloužil si plným právem,
proč nesmrtelných být chtěl druh?
Proč nešel s všedních lidí davem?
Proč srdce svého tajný ruch
chtěl v dětské pýše k hvězdám vznésti?
Proč promrhal své lidské štěstí,
by potom nad ním smál se Bůh?
Ó, básníku, tys roven jemu!
Jak on vyzýváš bohy v boj,
nač toužíš nebes diademu
svých ňader snoubit nepokoj?
Ó zapři ten vzlet duše hrdé
i pýchu, z lidí, skály tvrdé,
chtít pravé lásky kouzlit zdroj!
Však nadarmo! Ty dál se řítíš,
tvé vášni malý celý svět,
Bůh nad tebou, ty sotva cítíš
kyj hromný, jenž tě kácí zpět.
Ba ještě jásáš plesnou mukou
pod nesmrtelných těžkou rukou,
když, ubohý, smíš krvácet!
Vina
Den skonává; já sedím sám
ve tmavé sosny stínu,
a přemítám a přemítám,
kdo vnes´ do světa vinu?
Kdo čistý, jasný azur náš
v ten příšerný stín halil,
kdo v pohár, než jej k ústům dáš,
tu krůpěj žluče nalil?
Od pravěku se za lidstvem
had děsný, vina plouží,
smích třeba často chvěje rtem,
však srce touží, touží.
Sem země květy veškery!
Tu neskryjete ránu;
sem hvězdných nebes nádhery
i divy oceánu.
Sem úsměv lásky nejvyšší,
sem myšlenky let skvoucí!
Hlas viny ten se nestiší,
jest věčný, nehynoucí.
Za lidstvem kráčí od ráje,
od břehů Gangu roste,
zní hromem se skal Sinaje
a lká z Ved sloky prosté.
Jest lidstva stálým údělem,
jest kletbou beze smíru,
jest zhoubným jeho andělem,
jest zlozvuk u vesmíru.
A bezedná jest propast, v niž
se lidstvo slepě žene,
ó Kriste, ni tvůj velký kříž
tu propast nepřeklene!
Jen jednou jako chmurný sen
ji lidstvo zapomnělo,
tu vzplanul jeho velký den,
vše kvetlo, plálo, vřelo.
A nespočine lidstvo dřív,
když nevrátí se zpátky
a nepromění v skutek, div,
tvůj, Hellado, sen sladký!
Quis ut deus?
Ve starém chrámě, okny gotickými
kam poslední se kradly slunce blesky,
ve prachu sloupech kadidla jak dýmy
jež vznášely se, oprýskané fresky
jsem prohlížel a zachvěla mnou bázeň.
Ó zjevení! V plamenů děsnou lázeň
se kácel dav sta hlav a berly, mitra
a kříže, koruny a meče, žezla,
a velký Anděl jako úsměv jitra
stál nad tou směsí, jež se v požár svezla,
tvář jeho byla sluncem na blankytu,
a "quis ut deus" nesl na svém štítu
napsáno blesky, vítězný byl, a děsný.
V tom se strany, kde mhy a kouře běsný
se valil vír, Smrt přiskočila k němu
a zezadu, by neviděl to, chvatem
za slovem deus "ego" psala hnátem,
a chechtala se při tom vtipu svému.
Noční jízda
Tma na horách, tma v údolí,
sám jel jsem nocí temnou.
Že byl jsem sám? - Ne, nikoli;
myšlenky mé byly se mnou.
Ve skalách větrů šílený smích,
a nebe krví hoří,
myšlenky za mnou, každá z nich
na černém harcuje oři.
"Vidíš ten svadlý, sežloutlý list,
jak větry bičován letí?
Tak zchvátí tě bolest a nenávist,
tak zhyneš bez paměti.
Život jest boj a pravda jest klam,
a marný jest zápas každý -
nuž vstup jen v míru věčný chrám
předsíní samovraždy!"
V tom luna jak lásky věčný zdroj
své stříbro větvemi roní,
a myšlenek jasných jásavý roj
v mém srdci hraje a zvoní:
"Ó, žij, ó žij! - na úsvitě
mlhami denice zírá,
jen zmužile vpřed! - a spasí tě
tvá v člověčenstvo víra!
Jak zvonů nedělních čarozvuk
kéž v tvoje nitro se schýlí:
Náš život není obětí muk,
ni cíl náš u mohyly!"
A kterak do temna kročeje
neb v světlo noha se stáčí,
hned v nitru mém hlaholí naděje,
hned hynu v hořkém pláči.
Což vrátí nám nebe toužený mír,
po čem jsme lkali věk dlouhý?
Či vášní a bolestí divoký vír
otráví květ každé touhy?
Či pravou cestou ku štěstí
jest práce a nadšení vřelé?...
Ó Bože, než dojdu k rozcestí,
mé žití uprchne celé!
Duch zmámen vírem myšlenek zlých
hned ráj, hned peklo si tvoří -
ve skalách větrů šílený smích,
a nebe krví hoří ---
Kallisto
Hněv Diany byl malomocný věru!
Ty hvězda teď a ona bílá luna,
záříte v šeru.
A stejnou touhou básníkova struna
se chvěje, když vás hledá; nyní obě
jak labutě dvě nebes po jezeru
tak klidně plujete, tak rovny sobě.
A myslím, bozi staří
jak žili krásně, umírali krásně!
Jsou hvězdami a květem, nebes nachem!
Nám sotva jedno z částky jen se zdaří.
My malí sami hyneme tak časně,
kdo milován, kdo klet, je stejně prachem.
A ještě máme čas, psát o tom básně.
Zda čítáš, Pane...
Zda čítáš, Pane, ony všecky rány,
jež byly tvojím spravedlivým dány
v tom hrozném boji staletí a věků?
Zda nedíš sám: "Já hřešil na člověku,
já bez světla jej nechal bloudit v šeru,
a příliš pozdě lidskost, svoji dceru,
jsem ukázal mu v celé její kráse?
V svých proroků a myslitelů hlase
jsem k němu mluvil hádankami pouze,
a jemu, který v obra velké touze
chtěl na svá ňadra strhnout vesmír celý,
jsem uzavřel v kout úzké lebky ztmělý
jen malou jiskru, mezi zlem a blahem
jež kmitá se jak plamen větru tahem?"
Či zvyk´ jsi válek divokému řevu,
že neslyšíš jej v andělů svých zpěvu?
Kněz a voják
Golgota již pusta byla, do tmy trčel kříž,
po životě nikde stopy, Bůh byl mrtev již.
Pouze voják o své kopí opřený zde stál,
lhostejný stál, bez pohnutí sochou být se zdál.
Bůh a voják! - nad světem zde sami zbyli tu,
Bůh byl mrtvý, voják drsný, spurný, bez citu.
Kněz nahradil lidstvu Boha, lidstvo na kříž vbil,
voják drsný bez soucitu zůstal, jaký byl.
Lidstvo na kříž vbité voják hlídá řadou let,
Bůh je mrtvý - darmo ptáš se, komu patří svět?
Poslední slitování
Jdeš dlouho žitím, vyptáváš se darmo
té sfingy, která vesmír v spárech drží,
nač celá hra, co skryto v té strži,
jež sluje věčnost? Neseš dál své jarmo.
Až stařec jsi, jenž se jak jíva třese.
Tu slituje se přec ta sfinga děsná,
a než tě vrhne v smrti pouta těsná,
když neodpoví - aspoň usměje se.
A proto u starců ten úsměv němý,
ten souzvuk zdánlivý, to dlouhé snění;
to předtucha je, když ne rozluštění,
když naděj v ráj ne, aspoň soucit k zemi.
Fuga
Bůh velký jest! Lem jeho bájné řízy
jest vesmír, v kterém světy jdou a mizí,
kol otočen jest sluncí velebou,
a mračen propasti má před sebou.
Na zemi člověk, choré dítě noci,
lká, úpí, sténá, klne bez pomoci,
chce silou obra, láskou děcka k němu
a netkne se ni jeho roucha lemu;
své posly k němu vznáší, modlitbu a vzdor,
ti oba letí až nad čela hor,
však brzy klesnou k ňadrům země matky,
modlitba, motýl, a vzdor, havran, zpátky.
Tu našel člověk hudbu: hraje, zpívá ...
A celá příroda v pláč jeho splývá,
co hromem burácí, co třtinou kývá,
a šumí lesy, hučí moře bouří,
a sopek čela pod blesky se chmouří,
pták zpívá v hudbě, vichr lká, zem duní,
o nebe tříští se jek mořských tůní!
Ta píseň zmate Boha. Na chvíli
on ku zemi se nachýlí,
a úsměv jeho splyne s mračen lemu -
V tom člověk může k němu.
Chrám dobroty
Na prahu říše stál již barbar smělý.
Řím sténal orgiemi otupělý,
ctnost byla bájí, pravda tlela v prachu,
na pláštích krev se skvěla místo nachu,
lid tleskal v aréně a křičel hlady;
dnes knězem byl mu gladiátor mladý
a zítra v cirku šašek nestydatý.
Vlas šedivý byl znectěn i vlas zlatý.
V té době hříchu, úpadku a mdloby
a vysílení orgie a zloby,
kdy pro bohy měl člověk výsměch pouhý,
v tu noc Mark Aurel vrhnul paprsk dlouhý,
jejž urval tobě z tváře, lidský duchu!
On ukázal, že lásky věčnou tuchu
ve srdcích nelze pošlapat a zničit -
Chrám dobroty na fórum kázal vztyčit.
Aleš Kadeřábek
Nesouhlas s plánovaným přemístěním sochy Aloise Jiráska na Jiráskově náměstí v Praze

Jiráskovo náměstí je bezpochyby v nelichotivém stavu a zaslouží si pozornost a revitalizaci. Dlouhá léta neopravená kašna, téměř žádná parková úprava... A socha Jiráska v obležení turistů, fotících se s Tančícím domem...
Aleš Kadeřábek
Jiráskovo dílo navzdory všemu stále žije

12.3.1930 zemřel v 6.40 ve svém pražském bytě v Resslově ulici Alois Jirásek. Po 90 letech od jeho smrti lze s hrdostí konstatovat, že Jiráskův odkaz i dílo stále žijí. A nenajde se snad nikdo, kdo by u nás Jiráska neznal.
Aleš Kadeřábek
Husitská trilogie aneb Jirásek pro 21.století

Divadlo Komedie v Praze obohatilo svůj (a nejen svůj) repertoár o náročný dramaturgický a inscenační kus - rozhodlo se v jednom večeru uvést kompilát z Jiráskových vrcholných historických děl Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč.
Aleš Kadeřábek
Sto roků republiky

Slavíme jedno z nejvýznamnějších výročí naší moderní historie - výročí pro náš národ veskrze pozitivní. Komentářů a proslovů už je a ještě bude celá spousta - rád se přiřadím k těm, kdo mají potřebu sdělit svůj názor a pocity.
Aleš Kadeřábek
Dokonalý divadelní zážitek: Jiráskova Lucerna v Divadle v Dlouhé

Více než sto let stará Jiráskova pohádková hra zazářila v kongeniální inscenaci režisérky Hany Burešové.
Další články autora |
Skokem do propasti Macocha ukončila život matka oběti střelby na fakultě
Skokem do Macochy ukončila o víkendu život matka jedné z obětí tragické střelby na Filozofické...
Bílá rakev, věnec od Gottové. Na rozloučení se Slováčkovou dorazil i prezident
Rodina a přátelé se v kostele v centru Prahy rozloučili Annou Julií Slováčkovou. Zpěvačka a...
Bili ho, řezali a natáčeli, jak umírá. Mladíci umučili třináctiletého kluka, pro zábavu
Premium Mladistvý spolu s kamarádem zabil v Děčíně před třemi lety třináctiletého chlapce. Nebývale...
Trump si hraje s vojáčky. Stažení by Evropu bolelo, na výběr jsou jen špatné varianty
Premium Je to jen pár dní, co Donald Trump vyslal směrem k Evropě poněkud nepříjemnou zprávu. USA mohou ze...
Dan Bárta si traumaticky poškodil sluch, J.A.R. přesouvají vyprodané koncerty v Lucerně
Populární kapela J.A.R. musela přesunout na jiný termín dva vyprodané koncerty v Lucerna Music Baru...
Dodávka srazila dítě na odrážedle, do Velkých Karlovic letěl záchranářský vrtulník
Ve Velkých Karlovicích na Vsetínsku srazila po poledni dodávka dítě jedoucí na odrážedle. Bylo...
Bílá žhavá koule, která rozpoutá peklo na zemi. Čína úspěšně testuje novou bombu
Čínští vědci úspěšně testují bombu na bázi vodíku, která dokáže i bez použití jaderné nálože...
Hampl: Touha po nižších cenách je v české DNA, čepované pivo za 440 Kč v USA je šok
Češi se projevují neustálou touhou po nižších cenách, je to naše DNA, uvedl v nedělní Partii...
Cyklistka při sjezdu havarovala a upadla do bezvědomí, letěl pro ni vrtulník
Vážným zraněním skončila v sobotu jízda třiapadesátileté cyklistky na Kohútce v Beskydech. Žena při...

Pronájem bytu 1+1 58 m2 + zahrada 317 m2 Čerčany sauna
Husova, Čerčany, okres Benešov
15 800 Kč/měsíc
- Počet článků 213
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1382x
Pracovník v pojišťovnictví.
Hobby: politika, hudba, divadlo, literatura, historie, film, cestování.
Pocházím z venkova, ale od roku 1996 bydlím v Praze.
Pracoval jsem v různých oborech, např. v cestovním ruchu, překladatelské firmě, marketingu apod.