Staročeské slovo, jehož pravý význam tuší již jen málokdo - přesto se občas používá. Co tedy byla pračata? A co znamenalo běžet skrze pračata?
Slovo prače vzniklo ve středověku a znamenalo mladého bojovníka, který střílel z praku (odtud "prače", "pračata") - většinou to byly ještě děti.
Nejznámější byla tzv. husitská pračata.
Později - hlavně v posledním století - se význam slova posunul na označení mladého, nezkušeného začátečníka, či člověka, který bojovně vystupuje v něčích službách. Někdy se tímto slovem označovaly děti, které se rády praly.
Jelikož se v Čechách často místo "mrskati" říkalo "práti" a slovo "prače" znamenalo i "švihací prut", označovalo se tzv. běhání ulicí, při němž byl voják trestán mrskáním, což byl starý vojenský trest, jako "pračata" či "běhání skrze pračata". Práčety se pak rozuměli i vojáci, kteří ono trestání vykonávali.
Podrobně popsal tento brutální rituál, "pračata", Alois Jirásek ve druhém díle F.L.Věka:
Zářivým vzduchem bylo jasně viděti na tmavé půdě nádvoří, uzavřeného bývalým ústavem kněžským, kostelem sv.Karla Boromejského a přilehlými budovami, dvě řady pěších vojáků v bílých fracích; na rozkaz právě zarazili. Stáli jako bílá zeď...
Na pravém křídle seděl na hnědém koni nějaký důstojník, na levém stál jiný, jak jej bylo znáti po taseném kordu, rudé vestě i lesku jeho premování na klobouce.
Podél jedné řady, a každá byla asi o sto mužích, přejížděl na vraníku vyšší důstojník maje tasenou šavli, podél druhé řady, na druhé straně, na hnědáku jiný důstojník.
Na toho Toníček s okna ukazuje, ohlašoval, to že je adjuntant, a tam ten na vraném že je major. Znal to své sousedství. Všichni upřeně pohlíželi na nádvoří a sotva si povšimli, že i v sousedství, na zádech domů v tyto strany hledících, je všude dost lidí u oken, i na pavlačích, kde byla jaká. A oči všech také utkvěly na té bílé živé zdi, a na majorovi, jenž mocným, pronikavým hlasem dal nějaký rozkaz. Řady se hnuly, kus od sebe, čelem proti sobě ulici utvořily; v tom také přistoupili z pozadí od kasáren čtyři vojáci, každý s náručí prutů či holí, jež vojákům rozdávali.
"To jsou pračata," zaražen pravil Věk, obraceje se po Heldovi. V tom nad nimi vzduch prudčeji zavanul, a také cizí hlas svědčil, že někdo vešel. Byl to páter Vrba.
"I vy safienti! Pane Held! Co to je! Já myslím, že hrajete jako vzteklý, ani se vás dočkat nemůžeme, až musím za vámi, do těch zatrápených schodů, a vy tu lelky chytáte! Pan farář se nemůže dočkat."
V tom zalehl sem z nádvoří krátký signál, jednou, podruhé. To trubač na pravém křídle i trubač na levém křídle dávali znamení, že jsou pruty rozdány a všecko že k vykonání pračat už připraveno.
Held se na Vrbovo promluvení rychle obrátil; ale nežli kněze uvítal, stál Vrba za nimi, volaje, co tu mají. Podíval se na Věka, pak ven, a tam už zrak jeho utkvěl.
"Maria Panno! To je ulice! To jsou pračata!" volal šedý kněz. "Zas už! Co se zas stalo v těch pekelných kasárnách" mluvil rozhorluje se a nachyloval se přes Helda a v tom zkřikl:
"Už ho vedou! A od nás, z našeho domu! Rasovnu z něho udělali. Ubožáku! To tě jistě udal nějaký takový otrapa kaprál." Tak mluvil k vojáku, jenž ho neslyšel a jejž profous s dvěma ozbrojenými vojáky přiváděl po pás obnaženého. Za té své řeči ještě přeběhl P.Vrba k druhému oknu, k Toníčkovi, jenž upozorňoval, že felčar odsouzeného ještě přehlíží; v tom šedý kněz vychyluje se, škubaje sebou a chmuře tvář z temna vykřikl:
"Už! Pán Bůh tě posilni!"
Odsouzenec zmizel v hrozné ulici; krajní dva vojáci ji zavřeli svými šavlemi, jež napříč natáhli, a trubač na tom konci začal troubiti reveil. Nad živou zdí míhaly se bílé rukávy a rudé skvrny - jejich výložky, a s nimi se míhaly od kraje dál a dál hole a bily jako do žita do nahých zad vojákových. Ten krče ramena před krupobitím bolestných ran, pod nimiž pruhy naskakovaly i krev vystřikovala, běžel s hlavou schýlenou, maje ruce na prsou skřížené.
A trubač troubil a ustal teprve, když byl odsouzenec v polovici; ale v tom už spustil trubač na druhém křídle týž signál a troubil, až voják doběhl do konce a zpět zase do polovice, kdy druhý trubač převzal notu v tu chvíli hrozně znějící. F.Věk všechen rozrušen se odvrátil, a jak bezděky pohlédl k druhému oknu, spatřil, že šedovlasý kněz v tmavohnědém kabátě a v černých punčochách také se již nevychyluje oknem.
P.Vrba hledě zamračeně do země měl ruce na prsou sepjaté, jako by se modlil. A modlil se; to za ubohého tam v té ulici, a v tom si maně vzpomněl na starou Brtkovou z Milčic a na starého sedláka, jenž pro jejího vnuka bibli prodával. Venku se ozvaly toho okamžiku přede dveřmi kroky, a do dveří vstoupil voják jakýsi, patrně důstojnický sluha. Všichni u oken se po něm obrátili. Zarazil se, ale pak, když shlédl P.Vrbu, pozdravil ho uctivě a přistupuje k němu ohlašoval, že ho hledal, že byl dole, ale že ho ten starý velebný pán sem poslal, aby řekl -
"Co chcete? Mám snad jít?" přerušil mu Vrba řeč, jsa opravdu překvapen tím neobyčejným poslem.
"Tady on, Brtek, voják u regimentu, u Brinken, ráčili u něho být a říct mu, kdyby chtěl domů psát, nebo kdyby mu bylo nějak zle, aby k nim přišel."
"Co je s ním?"
"Prosím - běhá ulicí - teď."
"To je on!" vzkřikl P.Vrba, až se voják zarazil. Venku se ozvaly, patrně ze sousedských oken, živé výkřiky, a Held, jenž se svým žákem stál u okna, zkřikl:
"Upad!"
V ten okamžik umlkl signál. Všichni ve světnici běželi k oknům.
Do trestné ulice vstupoval právě felčar s důstojníkem.
Shýbli se k vojáku, jenž dobíhaje počtvrté ulicí, z náramných bolestí mdlobou schvácen se skácel. Ti tam u okna viděli, jak na felčarovo znamení přichvátali dva vojáci a jak na padlého kamaráda přehodili plachtu. P.Vrba hleděl za nimi, jak odnášeli do kasáren bezvládné tělo zabalené v bílé plachtě, jež nasakovala jeho krví, a pomyslil si:
"Kdyby ho tak babička viděla!"
Venku zaznělo zase dvojí krátké, ostré zatroubení na obou křídlech na znamení, že je pokuta dokonána; pak i pronikavé majorovo velení až do pokoje zalehlo...
Zdroj: Ústav pro jazyk český, A.Jirásek - F.L.Věk
