Paroubek pomalu, ale jistě končí ve vedení ČSSD. Otázkou je, zda skončí před volbami, nebo po prohraných volbách do sněmovny.
Pro každou lidskou činnost platí jedno velmi moudré přísloví - všeho moc škodí.
Paroubek chtěl kritizovat vládu - proč ne, to patří k základní náplni činnosti opozice, ale on to dovedl až k pádu vlády uprostřed prestižního evropského předsednictví (těch pár měsíců mohl ještě počkat - nechal se však unést přílišnou netrpělivostí a žárlivostí na svého politického oponenta, který si vedl poměrně zdatně a byl k nelibosti pana Paroubka středem pozornosti médií).
Paroubek chtěl zrušení poplatků ve zdravotnictví - přestože neměl politickou sílu, aby tak učinil plošně a bez problémů pro občany (je to jeho politické právo), udělal to v rámci svých omezených možností tak, že způsobil totální chaos a lidem vše znepříjemnil.
Paroubek chtěl tepat každého, kdo něco provede či na něj jen dolehne stín podezření (padni komu padni) - začal však nevybíravě strkat nos do soukromí politiků, podléhat pavlačovým drbům a kázat o morálce, a to se stupňovanou agresí a sprostotou - a přitom jaksi opomněl zahrnout do svého hledáčku sám sebe a svoje kauzy, kterými se znedůvěryhodnil.
Paroubek chtěl, aby se k němu chovala média slušně - sám však využil každou příležitost, jak své oponenty i média pozurážet a vyjádřit svůj despekt vůči nim.
Paroubek chtěl poukázat na chyby koaliční vlády premiéra Topolánka a ODS - vystupňoval to však až k nesmiřitelnému boji bez pravidel, slušnosti a respektu ke svým soupeřům.
Paroubek se chtěl zastávat - v duchu sociálnědemokratických zásad - chudých a průměrně bohatých lidí - začal však bez rozumu slibovat všechno všem, uplácet voliče lacinými sliby a ignorovat ekonomické problémy, do kterých se země dostala.
Paroubek prostě všechno přehnal.
A nyní sklízí spravedlivou odměnu - ztráta popularity a důvěry, klesající preference ČSSD pod jeho vedením, směřování ČSSD do dalších let v opozici.
