Lidský charakter je tím nejcennějším, co člověk může mít. Jeho hodnota se nedá vyčíslit. Většinou se tvoří v těžkých chvílích. I velké osobnosti byly vystaveny lámání charakteru. Někdo obstál, někdo nikoliv. V tomto příběhu byl životní zkoušce podroben Alois Jirásek. Mohl se stát politickým vůdcem národa, a patřičně z toho těžit...
Alois Jirásek se za první světové války společensky a politicky angažoval, aby podpořil vznik samostatného českého státu. Po prvním menším zaváhaní ("Prosím Vás, kdopak na nás, spisovatele, dá, ti páni si udělají, co sami budou chtít") jako první podepsal Manifest českých spisovatelů, jehož autorem byl známý český spisovatel Jaroslav Kvapil.
Teprve s Jiráskovým podpisem mohl Kvapil sbírat podpisy ostatních (manifest podepsali O.Březina, bratři Čapkové, M.Majerová, I.Olbracht, A.Stašek, A.Sova, F.X.Šalda, K.Toman, J.S.Machar, A.Heyduk a další), Jirásek se jako uznávaný český spisovatel stal patronem manifestu.
V době zuřící války, pronásledování a zatýkání českých osobností se skutečně jednalo o statečný čin. Vždyť v roce 1915 byl zatčen významný český politik Karel Kramář, krátce po něm ho následovali další čeští politici. Roku 1916 byly vyneseny první rozsudky... Spisovatelé Bezruč, Dyk a Machar skončili za mřížemi.
Sám Jirásek byl pod přísným dohledem cenzorů - jeho Husitský král byl cenzurou zastaven, 15.12.1916 zemská školní rada vyloučila ze žákovských knihoven román Temno a nařídila, aby Jiráskovy romány byly "pečlivě přehlédnuty, nejeví-li se v nich nemírné pěstění kultu Husova a oslavování doby husitské".
Jelikož manifest vešel ve známost hlavně díky Jiráskovu jménu, bylo Jiráskovi zpočátku přisuzováno autorství manifestu, Kvapil nebyl ani zmiňován. Jirásek začal být oslavován, o Kvapilovi se mlčelo. Jirásek se i v této věci projevil jako velmi charakterní člověk - vždy a všude uváděl věc na pravou míru, jak o tom svědčí mj. i jeho soukromý dopis Jaroslavu Kvapilovi.
Milý příteli,
hledal jsem Vás několikráte v divadle, nikdy však se mi nepoštěstilo. Minulé soboty odjel jsem do Hronova náhle. Mému bratru, jenž už dlouho je nemocen, se přitížilo tak, že lékař připravil rodinu na nejhorší. Proto jsem náhle odjel; vzal jsem s sebou také dceru, která předtím měla zánět plic. Teď už tu zůstanu. Žena s dcerami je v Praze. Noviny tu dostávám poměrně pozdě, ale večerník Lidových novin dosti záhy. Dnes ráno přišel a přinesl lokálku, která mně rozčílila. Na vysvětlenou něco staršího. Pamatujete se, že jste mi, bylo to u Národního divadla, řekl, že prohlášení spisovatelů bude zasláno novinám, abych přípis redakcím také podepsal. Myslil jsem, že bude ještě někdo podepsán. Nazejtří přinesl mi Bachmann přípisy už vytištěné (na stroji) a stylizované tak, jakobych já jediný psal redakcím. Aby se věc nezdržovala a poněvadž jsem ty přípisy měl za čistě formální, podepsal jsem. Nenadál jsem se, že by takový obyčejný redakční přípis otiskli. A také neotiskli, jen Národní listy to učinily.
A z toho pak všecko ostatní, z toho pak tu tam domnění, že já jsem původcem toho projevu. Ze spolku Komenského přišli, abych, poněvadž jejich spolek jako nepolitický nesmí veřejně v té věci vystoupit, přijímal souhlas spisovatelů pedagogických. Nemohl jsem odepřít, jen jsem si vymínil, aby vyzvání sami napsali a přihlášky sami pak redakcím oznámili. Což se stalo.
A pak chodily i jiné přípisy z měst i z vesnic, pěkné, někdy dojemné, nemohl jsem odpovídat, bylo to na mně příliš, a také většinou toho nebylo potřeba.
V tom onom přípisu bylo naznačeno, jako bych já měl v tom hlavní zásluhu.
I na to se nedalo odpovědět a vykládat vše nebylo možná a také pro nedostatek času a při všech mých rozčilujících starostech, které jsem měl a dosud mám. Chodil jsem za Vámi do divadla, abych Vám vše oznámil a pověděl. Ale jak už jsem psal: nepoštěstilo se mi. Pak náhlý odjezd a dnes ty Lidové noviny, že "správní výbor Musea království českého usnesl se po návrhu profesora Tille, aby ve výstavní síni českého písemnictví byl umístěn portrét Aloise Jiráska". Tato lokálka má nadpis "Pocta původci manifestu českých spisovatelů".
Pochopíte mé rozčilení. Z té lokálky ovšem nevysvítá, že výbor musejní chce mne poctít, domnívaje se, že jsem autorem toho manifestu, ale redakční hlavička!
Co dělat? Mám poslat opravu Lidovým novinám?
Jedno udělám hned. Dopíšu jednateli musejnímu prof. Němcovi a vysvětlím mu vše a povím, kdo je původcem toho prohlášení, aby mi proto nevzdávali pocty, která mně nepatří. Stran Lidových novin napadá mi, že bych prostřednictvím svého zetě mohl poslat vysvětlení. Dcera, Jelínková, jede zítra do Prahy, vyřídí mu to.
Tak to je dle pravdy, nemohu za nic, ani za to, že to je sice vos, non vobis. Doufám, že to uznáte a že nebudete mít žádné trpkosti. Bylo-li by potřeba, prohlásím vše veřejně.
Srdečně Váš Alois Jirásek
P.S.: Před nějakým časem, nedávno, řekl mi redaktor Hübner, že by bylo dobře pro paměť napsat, jak projev vznikl. Řekl jsem mu, že Vy jste původcem, Vy že byste mu podal nejlepší zprávy.
(Tehdejší tisk pak skutečně začal informovat o správném autorovi Manifestu...)
