Náš osud jménem "sametová" revoluce

Při příležitosti 20.výročí sametové revoluce se hodnotí nejen samotná sametová revoluce, ale i uplynulých 20 let. Jsou to spojité nádoby - nebýt sametovosti listopadové revoluce 1989, nebyla by současná společnost v tak špatném stavu.

Mnozí se snaží zodpovědět na zásadní otázky - jak je možné, že jsme dospěli tam, kam jsme dospěli? Jak je možné, že s dnešní politickou situací není spokojena většina obyvatel země? Jak je možné, že lidé pomalu nevidí rozdíly mezi komunistickými a současnými vládci?

Pokusím se na tyto otázky odpovědět:

• V roce 1989 vybudili společnost z letargie tehdejší studenti. Jenže - kdo byli, jsou a vždy budou studenti (v dobrém slova smyslu)? Naivní lidé, plní ideálů, bez sebemenšího kontaktu s tvrdou realitou fungování společnosti (neví, jak to funguje v práci, národním hospodářství, jak se dělá kariéra apod.). Jako tahouni vzpoury proti režimu zformovali ráz revoluce - plný naivity, snů a ideálů.
• Ke studentům se připojili umělci a disidenti. Nechali se studenty strhnout, tak jako posléze celá společnost. Jenže nadšení opadlo, přišly všední dny a starosti - a ty už se studentů vlastně netýkaly. Revoluci stále viděli svýma naivníma očima a nedokázali si představit, kolik práce je třeba udělat, aby se něco skutečně změnilo. To čekalo až na nepřipravené disidenty a starší vůdce sametové revoluce, nyní nové lídry státu.
• Společnosti tedy byla vsugerována sametovost revoluce - naivní studentský pohled. Další vrstvy společnosti včetně tehdejších starších vůdců revoluce vycítily, že se jim vlastně sametový pohled na revoluci hodí. Většina společnosti totiž nechtěla rázné zúčtování s komunisty (oficiálně ano, ale pod pokličkou ne), neboť s KSČ byl namočen téměř každý, a noví mocní - bez zkušeností a odborných znalostí - potřebovali využít zkušené kádry, aby obstáli při řizení státu. Tak se studentská naivita (rozuměj sametovost) stala vítanou oficiální polistopadovou ideologií.
• Díky tomu se však společnost nevyrovnala se svou komunistickou minulostí. Nějací lidé (špičky ledovce) samozřejmě odešli, ale KSČ nebyla jako strana postavena mimo zákon a její prominenti na všech úrovních nebyli odsouzeni ani odstaveni mimo moc politickou a ekonomickou /nemluvě o prokurátorech, estébácích apod./.
• Jakmile se otevřel náš trh a spustila se privatizace, bývalí komunisté, ovládající významné podniky a neodstřižení od svých ekonomických kontaktů, s novými, všehoschopnými rádobypodnikateli, schopnými se spojit kvůli majetku a moci s bývalými komunisty (tím je vlastně ponechali stále ve hře) bez skrupulí zkriminalizovali a zničili samotný projekt privatizace. Došlo nám to, když už bylo téměř pozdě.
• Dnes vidíme, kam jsme díky sametovosti revoluce došli, a naše frustrace nám velí nadávat na obyčejné bývalé řadové členy KSČ, kteří jsou i slušní a schopní, místo abychom nadávali sami na sebe, že jsme komunistické pohlaváry kdysi nechali tak lehce ovládnout naše kapitalistické hospodářství.

V roce 1989 jsme měli na výběr - buď být sametoví, nebo skutečně revoluční. Kdybychom byli revoluční, asi bychom tehdy udělali řadu chyb a náš převrat by nebyl provedem zrovna v rukavičkách (a neměli bychom takový obdiv ve světě, možná by nás i kritizovali), ale možná bychom na tom dnes byli lépe.

Vybrali jsme si však sametovost. Proto nenadávejme, že problémy, které jsme tehdy nevyřešili rázně a bez kompromisů, na nás doléhají i dnes, 20 let po sametové revoluci.

Buď jak buď - je dobře, že k revoluci, i když sametové, došlo. Nebojme se však řešit naše problémy a být k politikům nekompromisní - posuneme se zase o kus dál.