aneb Pátý z několika blogů ke 100. výročí úmrtí jednoho z největších a nejoriginálnějších českých spisovatelů/básníků, Jaroslava Vrchlického (zemřel 9.9.1912 v Domažlicích).
Jaroslav Vrchlický si za svého života zažil chvíle, kdy byl oslavován i zatracován. V roce 1898, kdy byla napsána sbírka "Na sedmi strunách", byl sice jmenován řádným profesorem pražské české univerzity, ale mladá generace spisovatelů přestávala Vrchlického uznávat, ostatně jako všechny starší spisovatele té doby.
Vrchlický však s tvorbou nepřestal, ba naopak. A zůstal stále svůj. Radost střídá smutek, filozofické úvahy milostné a přírodní nálady...
Píseň
Ptáci se vzbudili ve větvích
a opálové bylo nebe.
Já nespal, blažen byl a tich,
v svém srdci tebe, jen tebe!
Ti ptáci v haluzích jeden ples,
vzduch plný něhy a vláhy,
za blednoucí hvězdou zrak bloudil kdes...
Již uzřím tě záhy, ó záhy!
Ranní modlitba
Měj pro nás tolik štěstí den,
co listí na stromech,
a tolik blaha, co má sen,
co tvůj má dech!
Měj líbeznost, již má tvůj zrak,
měj něhu rukou tvých,
a nepřeleť mu ani mrak
po sférách blankytných!
Měj sladkost, kterou má tvůj hlas,
tvých ňader plnost měj,
buď vyzlacený jak tvůj vlas
a jen se hudbou chvěj!
Polibků tisíc v klínu nes
jak planoucí tvůj ret,
ať zvučí jimi celý les,
buď v lásce šťastný květ!
Pokračování
Jak celou noc a dlouhou
mně o tobě se zdálo
a říci: "Myslím na tě!"
jak málo to, ach málo!
Jak v síť lapené ptáče
se moje srdce bálo,
vždyť tobě dáti život
je málo tak, ach málo!
A zase v tichou lítost
mé roztoužení tálo,
vším tys mně - a já tobě
tak málo, ach tak málo!
Pak v jásotu a plesu
mé srdce plálo, hrálo:
žel, říci: "Miluji tě"
je málo, ach tak málo!
A jako v jednom hnízdě
dvé hrdliček by spalo,
má duše byla s tvojí -
a přec to málo - málo!
Moliére
Snad potlesk hřmí a snad se panstvo baví.
Ve chudé jizbě své v lenošce dědů
on churav bdí pln otravného jedu,
jenž zvolna krev i mízu na led taví.
Ach, vaše řády, instituce, stavy
a horší moci háv pln děsných vředů,
z vás všech - moh´ říci - tkáň své básně předu,
škleb histriona pro vás - mně laur slávy.
Co viděl jsem, to viděli též jiní,
však vysloviti to, já doved´ pouze,
dnes nevím, co víc duši i dlaň špiní.
Ach, pohrdání pes a čubka nouze!
Dech ostrý smrti stočil se mou síní.
Mřít, největší je z všeho dobrodiní.
Smutné večery
Ty smutné večery znám,
kdy za vším vstává stín tmavý
z dna řeky, z haluzí stromů,
kol chmurných táhne se domů,
co slunce spěchajíc v náruč tmám
své plameny na purpur taví.
Ty smutné večery znám!
V nich bloudím a nevím kam,
až tělo i duch můj se znaví.
Tu v noc, jež valí se řekou,
se chmury podivně vlekou,
tak rovny těžkým jsou myšlenkám.
Krok váhá, zpět jde, se staví -
tak bloudím a nevím kam.
Chci hrdý býti a lkám,
chci věřit, cíl můj že pravý,
chci vrátit se ku svojí práci
a v tom zas duch odvahu ztrácí,
chci dál a umdlévám.
Mé okno v obzor žhne mhavý.
Chci hrdý býti a lkám.
Co vlastně toužím, se ptám.
Sny prchly mládí a slávy!
Jen jednou duši svou zváti!
Jen jednou moci jíti spáti
a necítit se tak sám!
Tak hlodá, hryže sup dravý,
ach, dobře vím, po čem se ptám.
Vše splývá v tmu tu i tam...
Má lampo, zda tvůj lesk žhavý
mi vrátí dnes opět sílu
a hrdost v tvář svému dílu
zřít, v oku nadšení plam?
Tak sám zřím do dálavy -
vše splývá v tmu tu i tam...
Ty smutné večery znám...
Bolesti
Zas hlásíš se, ty starý hoste,
jenž neseš poušť i zmar,
však v srdce moje, viny prosté,
se nezatkne tvůj spár.
Dnes jedno vím. Můž´ trpět pouze,
kdo vinen v srdci svém -
Jdi dále! V žití kalné strouze
jsem tvrdým křemenem!
Mne jako dříve nepodmaníš -
ó hlodej si jen dál!
Ba dnes mne ani neporaníš,
tys otrok dnes, já král.
Král vědomím, že nezasloužil
jsem dnes tvůj tupý hrot -
Já miloval jen a jen toužil -
Nuž hledej, kam bys bod´!
Glossa k modlitbě za mrtvé
Nad mrtvým poslouchal jsem žalozpěv:
nad bídou všeho tuhnula mi krev.
"Když budeš naše viny stíhat, Pane,
kdo před Tvou tváří spravedlivý stane?"
Ach, naše viny! Však se známe k nim,
ach zásluhy! Svíc, kadidla jsou dým!
Jen viny zbudou. Stíhat je chceš, Pane,
kdo před Tvou tváří spravedlivý stane?
Však jedna těší pravda odvěká:
Moh´s bez vin myslit sobě člověka?
A když v své viny těžkém vědomí
jde v smrti k Tobě, jistě ohromí
Tvá láska spravedlnost, viď, ó Pane?
A před Tvou tváří spravedlivý stane.
Tak to bývá
Vždy po dnech štěstí, radosti a klidu
zas přijde den, kdy poznáme svou bídu.
Ji dvakrát cítíme po době štěstí
a ptáme se: Zda možná to vše snésti?
A ptáme se: Lze uvěřiti zase,
až vrátí se nám blaho v plném jase?
Je zříme ve všem, v plání růže rudé,
co ono kvítkem sedmikrásky bude.
Též rudé, ale na okrajích pouze,
jak zrudlé oko pláčem v marné touze.
A možná dost, že nebude ni toho.
Snad na osudu chtěli jsme tak mnoho!
Štěstí
V rozkoše tůni, ve blaha moři
zříš náhle tmíti se jakýs bod...
Tam náhle cosi se z hloubky noří
jak zrádné skály hrot.
Zachvíš se nad tím v bolestné tuše
a díváš se blaha do hlubin,
a je to přec tvé jen toužící duše
po větším štěstí stín.
Pozdní moudrost
Když za sebou již máme řadu jar,
tu říkati již zvykáme si rádi:
"Na každý den hleď jak na boží dar."
Žel, že jsme takto nečinili v mládí!
Co božích darů těch jsme zdeptali!
Jak v planých hříčkách věčnost utratili,
po pravé ceně chvil se neptali!
Ti všickni dnové teď za námi kvílí.
Však mohli bychom poznat cenu jich
bez této ztráty, která teď nás hněte?
Jak divná cizí radost, cizí smích!
Žel, jak náš smutek i ty život smete!
