Meč Damoklův

aneb První z několika blogů ke 100. výročí úmrtí jednoho z největších a nejoriginálnějších českých spisovatelů/básníků, Jaroslava Vrchlického (zemřel 9.9.1912 v Domažlicích).

Česká nátura je zvláštní - zatímco Němci by bojovali za svého Goetha či Schillera do morku kostí, český národ si svých velikánů a hlavně jejich díla ani zbla neváží. A jsou v nich velké hodnoty, na které by nejen mohl být pyšný, ale hlavně by z nich mohl čerpat inspiraci, poučení i útěchu.

Sto let od smrti jednoho z největších českých básníků by mohlo některým připomenout, jak úžasné, aktuální, nadčasové a hluboké dílo Jaroslav Vrchlický zanechal. Jsou tu na jednu stranu básně nádherně epické i lyrické, s dokonalým veršem, na druhé straně velmi hluboké, někdy až impresionistické a expresivní.

Vrchlický, který svým obrovským dílem, jehož byl a je jen málokdo schopen, obsáhl všechny básnické formy, může oslovit i tím, že to byl člověk na svou dobu mimořádně chápající a tolerující jak křesťanský svět, tak i svět s jinou vírou a životním stylem. Miloval přírodu, která mu byla vším.

První blog je věnován jedné z posledních Vrchlického sbírek, sbírce Meč Damoklův, která vyšla až po Vrchlického smrti.

Ve svých posledních sbírkách, jakou je právě Meč Damoklův, se dostává až k modernistům, kteří jím - snad z typické mladické nerozvážnosti a přirozené opozice vůči všem klasikům - opovrhovali. Ostatně celé Vrchlického dílo má stále co říct, i to, které dříve modernisté odmítali.

Básník, trápený již několik let úpornými bolestmi hlavy a depresemi (v roce 1908 jej stihla první mrtvice), vytvořil tragicky laděnou sbírku, kterou byli tehdejší mladí básníci šokováni a o níž František Halas později napsal:

"Ukaž, co umíš, šeptá přes rameno smrt, a on to v tikotu umrlčích hodinek ukazuje... Je úsečný a rozhodný, znějící někdy jako kvil umíráčku. Rekvisitář světa se zavírá. Nádhera bývalých lešení a fasád je opuštěna, dostavuje se jen lomenice nad zápražím rodného hnízda a místo deklamací slyšíme bolestné samomluvy."

Meč Damoklův

Nade mnou visí v noci, ve dne;

svůj dvojsečný hrot stokrát zvedne

v mé dumy i v můj tichý cit.

Ó, jak se toho meče zbýt!

Na vlásku visí, okamžikem

můž sletět... Co zde s tužby vzlykem?

Ta nezadrží jeho pád,

když síla zniká napořád.

Na chvíli, zdá se mi, že mizí

kams v dálku, dohledu již cizí,

však rázem, než se naději,

jest konec klamných nadějí.

A přede mnou se znovu zvedá,

já cítím, jak mé srdce hledá,

ať v snění nočním, shonu dne,

a já se ptám: kdy dopadne?

A chtěl bych pracovat a žíti

a stále zřím tu tenkou níti,

na které visí ostrý meč,

jak ďábla neodvratná léč.

Zvyk jsem si již všemu - on však visí,

jak od let visel, teď, jak kdysi,

jak zítra viset bude dál...

a jméno jeho... Ideál??...

Píseň

Prstýnky dva olověné

jsme si vyměnili kdys.

Žertem? Hračkou? - Málo cenné,

v nich však našich jmen plál rys.

V zásuvce pod listů tíží

já tvůj maně našel dnes

a jak tvář se k němu blíží,

ptám se: Kde můj? Odpověz!

Neodpovíš! - Marné steny!

Vše to bylo prázdným snem.

Prstýnek můj olověný

nosí Smrt na prstu svém.

Jiná

Nech smutku jednotvárnou

se písní do snů hýčkat.

Však radost musí přijíti,

za pláště lem tě zachytí

a bude velkou, žárnou -

jen vyčkat!

To zpíval jsem si kdysi.

Dnes nebudu se lekat,

neb v hrobě spí se dobře tak

a na něm kvete rudý mák,

v něm dokola tma visí...

lze čekat!

Amor - Dolor

Jest láska plesem, jest i utrpením

a obé míti můžeš, jen když chceš;

ples jako bol jdou stejně s vyplněním

všech tužeb tvých: jdeš dál, či podlehneš?

Jdeš dál a trpíš - proč jsi prchal dále?

A zůstals, rci sám, proč jen trpíš zas?

Tak na jedné vždy budeš přibit skále,

až skráň se schýlí, zšediví Tvůj vlas.

Tak štěstí nám jen ukázali bozi:

je ber či prchej před ním, jedno jest;

že trpět budeš, to ti všady hrozí,

na rozích ulic, křižovatkách cest.

Líp bylo by po cestě slepě chodit,

se nechvět v kroků vlastních ozvěně -

tvé štěstí za tebou můž kámen hodit

tam, kdes to očekával nejméně!

Smutek

Odkud splývá v duši mou,

nadarmo se ptám,

hledím k hvězdám noční tmou,

již jej v srdci mám.

Zdali z klína přírody

do mých ňader slít,

v závoj tiché lahody,

v snění plášť se chyt?

Nejdřív halil rány dne,

teď v ně sahá již,

v touhy cloně dojemné

padá níž a níž.

Teď již zastřel bytost mou,

již mne škrtí teď---

Odkud slét? - Víc hvězdy žhnou --

je to odpověď?

 Samomluva

Ach, mohu říci tak málo

a mohu říci tak moc!

Den mnohým tak líbezně lákal,

co tušiti dá se jen v snech,

že večer bych hořce já plakal

tou písní vyznělých ech.

Ó jitro, ó noci! Vy póly,

kterými omezen den!

Kdo pochopí, jitro jak bolí,

když nesplněn zůstal nám sen?

Ach, mohu říci tak málo:

jen chtěl bych úkoj a chlad

a vědomí, že za to stálo,

proč chtěl jsem o něco stát.

Bubliny, piliny, snahy -

ó, práce zbytečných dnů,

ó, žití, ó, věčnosti prahy,

k nimž celou svou duší já lnu!

Ó, chtěl bych vyžít se krátce,

kýs anděl by v stopách mých šel,

v klín Noci skanouti sladce,

tón zachytiv, vposled jenž zněl.

Klid

Hluboký klid pad mi v duši,

úkoj dýše z hvězdných sfér,

zhaslo vráz, co hněte, ruší:

je to vskutku svatvečer?

Zevšad tajné tóny plynou

jako blízké dýchání,

jen se pohruž v tiš tu stinnou,

prožij všechno ztichání.

Neviděný život splývá,

snětmi hraje tisíc run,

bílá ruka odkuds kývá,

jsou to harfy vzdušných strun?

Rozeznávám melodie,

změkčen k slzám je můj cit

a má duše loká, pije

hluboký ten mír a klid.

S Tebou

S Tebou jsem vypil lásky zlatistý kalich,

edenu víry stržen tak bláh, tak mlád!

Dnes to jen piji v douškách tak malých, však stálých,

leč vím, co piji, a piji to rád,

v proměnách času, v starostech titěrně malých

piji Tvé lásky ten zlatistý kalich

s Tebou!

Dopiji? - Nikdy! Leda snad ve smrti oba.

Víš, poprvé jak jsem Ti ruku na hlavu klad?

Co všecko kdy chtěla nám urvati zloba?

Kdo všecko u cesty vedle nás pad?

Kde syčela zmije, svíjel se had?

Vzpomínej! Dopijem! Co chce tu mdloba?

I z ruky Smrti si Láska po smrti zobá

s Tebou!

Sen

Mně zdál se divný, divný sen,

v něm celý byl jsem utopen,

že v šer, kdy pěli kohouti,

jej nemohl jsem si z očí vymnouti.

Kdos umřel mi, kdos nejbližší...

Ach, kdy se srdce utiší?

Kdo byl to jen, zda matka, druh?

Já nerozeznal v moři dojmů, tuch.

Den celý v tomto vědomí

jsem bloudil pln té pohromy,

den celý čekal zprávy zlé

až z konce světa, z dálky odlehlé.

A tíha zůstala a rmut,

ač celý sen byl pouhý blud;

mně zdálo se, za tento žal

že v budoucnu cos jsem si odpykal.

Pod Maxova Ukřižovaného

Na svém kříži visíš s přísnou velebou,

zatemnělé slunce pouze nad tebou.

Visíš v agonii muce

a jen ruce,

zoufalé se ruce zdola k Tobě pnou.

Ruce bílé, krásné s šperkem prstenů,

ruce tvrdé, hrubé jako z kamenů,

ruce mužů, žen a dětí,

v změti, spleti

spínají se k Tobě, k lásky pramenu!

A Ty visíš tiše, kolem stín a tmáň.

Věří, že jsi bohem. - Přibita je dlaň,

stydne v agonii muce

a ty ruce

nezachytí, nepozvedne. Zsinala již skráň.

Čí je osud horší, zda těch trpících,

chytajících kříž Tvůj v bouře vichřicích?

Čili Tvůj, jenž v hluché noci

nemáš moci

vznést jich k sobě ze všech trudů zlých?

Ráno

Má ráno půvab svůj

jak nedoknutelná miska z alabastru,

když stojí před tebou

tak svěží, dýchá, voní,

že dvě jen holubice,

Ticho a Požehnání,

z ní pijí.

Jich neplaš, dál jdi, nejsi-li jich hoden;

jen čistá duše může oceniti

ten čistý, svěží, nedotknutý, svatý

půvab rána.

Poslání

Vším chvěji se, jsemť právě Vrchlický.

To čtenáři, vem sobě za pomlázku:

vždy česky vroucí, módní, sapfický -

však vždy týž, nechť stokrát měním masku!

Jeseň lásky

To slunce má tak divný, žlutý svit

a hustou mlhou těžko, kalně svítí.

Chví na modrých se hroznech rosný třpyt -

tak z pavučin, které se všady chytí

a do vlasů nám hodí mnohou niti.

Tím osvětlením pleť tvá bílá kdysi

na šíji, pažích plá tak znaveně,

jak z thyrsů úponky tu z vlasů visí

a okno teskně hoří... ztlumeně

tvé srdce bije... Nebude již bouře,

jen spousta mlh a pruh šedého kouře.

Bouře

Zřel jsem bouři na jezeru:

tancovaly vlny v šeru

a blesk, který do nich sjel,

jenom zasyčel a mřel.

Šťastný blesku! To je žití,

takto zaplát, takto mříti!

Ohněm takto zaplanout,

změřit prostor, zčeřit proud!

A já ptal se: Co tys věřil?

Co jsi změřil, co jsi zčeřil?!

Spadls kapka do listí...

a já chvěl se závistí.

Naučení

Život plyne, život mine,

co s ním, brachu, dále chceš?

Dnes to tak a zítra jiné,

pravdu za vším nalezneš!

A ta zlá jest a vždy hrozná,

mám ji preparovat snad?

Jednou si to člověk dozná:

život je to, co máš rád.

Pokud rád máš - vyhráno je,

všecko nach a duha jest,

pak jsou milé všecky boje,

pak jest cenná vzpruha - čest.

Obracej to, jak chceš, synu,

větší moudrost nelze brát;

k slunci chceš se vznésti v stínu?

Musíš někoho mít rád!

Balada o vlkodlaku

Za tebou jde. Kde se vzal,

nevíš, a krev z žil ti bral,

u kolébky tvé již stál.

V prvním dětství na tě pad,

za stohem skryt, v stínu vrat,

v stínu chodí napořád.

Je to šelma, je to mrak?

Je to zmok či je to pták?

On je pán, tys pouhý vrak.

Ale musíš jít s ním v řež,

marný odpor! Stůj, či běž,

ty jsi mlha - on je věž.

O tu věž se rozdrtíš,

v ruce lásky, slávy číš,

sotva jemu v oko zříš.

Jenom vydrž - to vše jest -

obejme Tě - jen to snést!

On má tíhu, ty máš pěst!

Ty jsi duch, on tlak a zem,

ty jsi sdílný - on je něm,

ptáš se, kdo jest? - Úzkost jen!

Úzkost před sebou - ne víc -

zdrť ji - houkni z plných plic,

zář vzplá z jeho zřítelnic.

Celý zápas ten byl sen,

kapky krve vidíš jen

a jdeš k světlu - svoboden!

Modlitba

Střelený pták

jest láska moje,

tonoucí vrak

v peřejí roje,

hasnoucí lucerna,

noc když tu příšerná -

ó, půjč jí světlo svoje!

Ptáčeti štít

dej, ať se chytí!

Vraku přej klid,

nežli se zřítí!

Svítilnu výše vztyč,

ať nejsem lehký míč

v to divé vlnobití!

Finale

Když vidím knih svých řad,

ja mohu klidně spát.

Co moh jsem udělat,

zde jest!

A nedám si již rvát

své jméno ni svou čest!