Lámání Klausova a Topolánkova charakteru

Spor mezi prezidentem Klausem a premiérem Topolánkem odhalil (většině) veřejnosti charakter obou ústavních činitelů.

Mohlo to být více než zřejmé: všichni přece víme, jak se tehdejší premiér Klaus choval v době státem posvěcené divoké privatizace, jak nebyl schopen vysvětlit podivné sponzorování vlastní strany (dodnes se nic nevyšetřilo!), jak varoval před sociální demokracií ve volbách v roce 1998, aby se s ní nakonec spojil výměnou za teplé místo předsedy sněmovny (Klaus by přece nepřenesl přes srdce, aby jeho osoba byla úplně odstavena od moci - stačí se podívat na dokument Občan Havel, aby člověk pochopil, jak moc Klaus prahnul po vlastní moci) apod.

Pouze zarytí Klausovi zastánci neviděli, neslyšeli. Ostatní věděli či tušili.

Zvolením Klause prezidentem se Klausově sporné politické minulosti i jeho nalomenému charakteru dostalo ochranného pláště - pláště funkce prezidenta, která sama o sobě budí u veřejnosti úctu a respekt. Přes tento plášť byl najednou Klaus viděn lepším, než ve skutečnosti je, a úplně se zapomnělo, kdo je vlastně Václav Klaus doopravdy. Až nyní nám Václav Klaus znovu připomněl, s kým máme tu čest. A dosavadní ochranný plášť funkce prezidenta se změnil v běloskvoucí průsvitnou halenu, pod níž jasně vyniklo špinavé tělo. Rozpor mezi úctou, kterou budí prezidentská funkce, nároky, které veřejnost na tuto funkci klade, a chováním současného prezidenta bije do očí.

Nejde o to, že prezident vyjadřuje svoje názory. To je v pořádku. Jenže na prvním místě prezident zastupuje svoji zem, až na druhém místě sám sebe. V zahraničí má mluvit jedním dechem s vládní zahraniční politikou, pouze doma může vládě říkat, co se mu líbí a co ne, a vyvolávat svými názory diskuse - výsledky diskusí, rozhodnutí nezávislého soudu, usnesení vlády- strůjkyně zahraniční politiky - však musí navenek respektovat, i kdyby s nimi sebevíc nesouhlasil.

Navíc se Klaus ukázal jako mstitel a lhář.

Než byl zvolen prezidentem, sliboval, že bude nadstranický. Výsledek? Ve volbách podporuje pouze jednu stranu, dává výrazně najevo, koho by si přál jako šéfa jedné z vládnoucích stran.

Než byl zvolen prezidentem, sliboval, že nebude prezidentem aktivistickým. Výsledek? Zasahuje do toho, kdo má být premiérem a jaká má být vláda. Vadí mu Lisabonská smlouva, nevadí mu však umístění radaru (proč ho nezajímá, zda tento akt není v rozporu s českou ústavou a zda ústava umožňuje umístění cizích vojsk na našem území), mluví o narušení demokracie v ČR, ale sám nerespektuje demokraticky ustanovenou vládu a její ústavní odpovědnost v zahraniční politice, výsledky referenda o vstupu do EU, rozhodnutí soudů (např. o jmenování soudců, které Klaus odmítl jmenovat) apod.

Klaus tím popřel všechny atributy, které veřejnost s funkcí prezidenta spojuje.

Topolánkovi, který Klause v naprosto nečestné a podezřelé volbě prezidenta v únoru 2008 prosadil na pět let znovu do čela státu, a zajistil mu tak lukrativní pozici, nyní vráží kudlu do zad. Místo poděkování a uznání ten nejhorší podraz.

Ať je Topolánek, jaký chce, v krizových situacích se ukazuje (jako nyní), že má jednu kladnou vlastnost - je férový. Nepodráží své kolegy, snaží se najít kompromis a udržet své emoce vůči svým protivníkům na uzdě. Nešpiní Klause, nezačíná útočit vůči Bémovi. Pouze se brání a je třeba uznat, že čestně.

Topolánek sice nedisponuje politickými kvalitami jako Klaus, ale rozhodně Klause převyšuje svým smyslem pro fair-play. To je možná také důvod, proč velká část veřejnosti nyní fandí Topolánkovi. Ne pro to, jak vládne, ale pouze z lidského hlediska - pro to, že ho ostatní brutálně zradili a útočí na něj všemi možnými nečestnými prostředky (a u nás se zrada neodpouští). Topolánek by si to měl uvědomit a část získané sympatie využít ve své další činnosti.

Jenže na druhou stranu - hrál si si ohněm (Klausem), a nemůže se divit, že se spálil. Horší ale je, že na to zřejmě doplatí nejen on, ale i celá republika.