věnované Elišce K., která dnes vstoupila do světa vezdejšího, do světa pro ni ještě neznámého a cizího.
Je to opravdu velmi zvláštní pocit.
Do našeho světa vstoupí nová bytost, která tu ještě před několika hodinami nebyla. My ji vnímáme, uvědomujeme si ji, ale ona ještě nic neví...
Neví, jak zasáhla do života lidí okolo. Neví, jakou radost přinesla. Neví, jak změnila osudy lidí kolem sebe.
Svět je pro ni ještě úplně cizí. Postupně jej začne poznávat. Očima překvapenýma a zvědavýma, očima plnýma radosti i slz. Očima důvěřivýma i zklamanýma.
Ale my už ten svět známe. Víme, že je v něm dost lásky i zloby. Víme to a toto vědomí nás naplňuje strachem. Ne o nás samotné, ale o tu nevinnou bytost, kterou za pár let svět zcela pohltí. Bojíme se, aby netrpěla, aby jí nikdo neublížil, aby dokázala obstát a ustát všechny nástrahy.
Víme, jaký je svět a jak je těžké v něm žít.
Ale také víme, kolik krásy dokáže přinést. Těch nádherných okamžiků je sice málo, ale o to jsou intenzívnější.
Ne, nebojme se.
Všichni jsme součástí (zatím) nepřerušeného řetězce, my žijeme z odkazu našich předků a naši potomci budou žít z odkazu našeho. Předáváme si všechno, vědomě to nejlepší, podvědomě to horší v nás. Ale i my jsme se dokázali se vším poprat, věřme, že i naši potomci dokáží to samé. A že to nebude vždy jen se ctí, to už patří mezi přirozenou zákonitost.
Udělejme však všechno pro to, aby ti, co přijdou po nás, měli podmínky pro svůj život co nejlepší. Aby netrpěli válkami, bídou, přírodními katastrofami, netolerancí a nesnášenlivostí. Mysleme na ně. Na to, že jim musíme předat svět v co nejlepším stavu. Je to naší povinností. Aby na nás mohly následující generace vzpomínat s úctou, beze studu, či dokonce zloby.
Eliško K., vítej v našem světě, nechť je Tvůj život krásný a plnohodnotný!
