Život Aloise Jiráska je pro mnohé nudný a nezajímavý - žádný skandál, nic výjimečného, jen práce, psaní, rodina. A přece se ani Jiráskovi, tak jako nikomu z nás, nevyhnuly životní události, které jej navždy poznamenaly.
Alois Jirásek pocházel z rodiny celkem dobře zajištěné - jeho otec měl živnost i hospodářství.
Bohužel však zažil i chudé časy, kdy se jeho rodina dostala do finančních problémů.
Jiráskův otec odmítl prodat pole, aby se zachránily alespoň příbytek a zahrada - miloval otcovskou půdu, nemohl bez ní žít. Pole však nakonec stejně neudržel, ani stavení a zahradu. Do své smrti pak nevkročil ani na dvorek svého bývalého příbytku - zdaleka jej obcházel, třeba velkou oklikou. Nechtěl, nemohl ho vidět pro velkou lítost. Až když jej nesli ke kostelu a na hřbitov při poslední cestě, opět musel kolem oken svého někdejšího stavení...
V třiaadvaceti letech nastoupil Jirásek své první vážné místo na gymnázium v Litomyšli (roku 1874). Uvítal jej budoucí kolega, kněz Čáp, který mu ukázal, kde je ředitelna, ve které úřadoval ředitel Antonín Tille.
Od počátku si Jirásek ředitele považoval - byl podle něj spravedlivý, uznalý a jednal šetrně. Ač se mohlo pro jeho jednání, vždy vážné a celkem málomluvné, zdát, že je suchý a pedantický, rozhodně takovým nebyl. Poznal to na začátku svého působení i sám Jirásek.
Při jedné hodině dějepisu Jirásek - jak bylo jeho zvykem - ukazoval dětem různé úředně neschválené rytiny, dřevorytiny a fotografie, aby svoji výukou co nejvíce zaujal. A jednou, když vykládal o italském malířství a když mezi žáky kolovala fotografie dle obrazu Guidona Reniho Únos Dejaniry, vstoupil ředitel Tille - přišel na inspekci. Náhle se Jirásek zarazil - Dejanira Reniho byla totiž - slušně řečeno - silně dekoltovaná...
Ředitel Tille poslouchal, podíval se také na fotografii. Pak vážně, klidně odešel. Po hodině si zavolal Jiráska do ředitelny. Jirásek čekal výtky, dostalo se mu naopak pochvaly.
Úsměvná historka, svědčící o slibně začínající pracovní kariéře...
Roku 1877 se však Jirásek s gymnáziem rozloučil a nastoupil na místní městskou reálku, jejímž ředitelem byl Karel Böhm.
A to se Jiráskovi stalo málem osudným...
Ředitel Böhm byl někdo docela jiný než ředitel Tille. Mluvil se sborem dost nevybíravě, neměl rád literaturu a humanitní vzdělání, i když řídil studentský orchestr. A Jirásek právě začal psát a vydávat svá první díla!
Roku 1879 převzal Jirásek redakci Ottovy Laciné knihovny národní, ve které se snažil vydávat původní díla i překlady ze slovanských literatur.
Zničehonic dostal Jirásek od ředitele Böhma zvláštní úkol - rozepsat katalog profesorské knihovny. Jirásek nevěděl, proč takovou práci dostal. Když katalog dokončil, po čase jej viděl rozházený v knihovně...
Jenže tato úmorná práce, při špatném světle, za kalných, podzimních dnů a večerů, způsobila Jiráskovi vážnou oční nemoc. Nesměl ani psát, ani číst, nemohl vyjít na světlo. Sedával v tmavém koutě, ven téměř nechodil.
Na začátku své spisovatelské kariéry se Jirásek pomalu smiřoval s tím, že všemu bude pro špatný zrak konec. V té těžké době, kdy Jirásel ležel zmožen nemocí i těžkou depresí, vzkázal ředitel Böhm, že se Jirásek musí vzdát redakce Laciné knihovny. Jiráskovi dosvitlo...
Naštěstí se Jiráskovi v roce 1880 ulevilo. Ale památka na schválnost ředitele Böhma zůstala Jiráskovi navždy - citlivé a zeslabené oči, kdy kolikrát nemohl dlouhé dny nic dělat. Nikdo ze čtenářů i nečtenářů Jiráskových děl si nedokáže představit, s jakým vypětím sil Jirásek svá některá díla psával!
Alois Jirásek se svou rodinou
Jirásek prožíval těžké období...
Jeho matka náhle přestala psát dopisy. Oslepla tak jako její otec. V roce 1885 zařídil matce operaci v Praze u renomovaného profesora Schöbla. A stal se zázrak! Jeho matka opět uviděla - sice ne v plné jasnosti, ale mohla znovu spatřit svůj rodný domek, svého muže, své děti a vnuky.
"Matka uviděla zas po dlouhé době temnoty svou snachu a své dvě malé vnučky. V jakém pohnutí, s jakým potěšením klonila se, teď v brejlích, k jejich tvářím, jak je hladila! A mladší z nich, Mařenku, zhlédla a hladila naposled."
Radost však brzy opět vystřídal smutek - krátce po úspěšné oční operaci jeho matky ve 4 letech umírá jeho milovaná dcera Marie.
Jirásek byl zrovna na výletě v Táboře, když přišel z Litomyšle telegram, že jeho mladší dcera náhle vážně onemocněla. Jirásek okamžitě sedl na vlak, bohužel tehdy nebylo možné dojet dál než do Prahy - do Litomyšle nebylo spojení, až druhý den. V ohromných obavách musel Jirásek zůstat v Praze přes noc.
Cestou z litomyšlského nádraží potkal lékaře, od kterého se dozvěděl, že jeho dcera má neštovice, ale že to prý není zlé...
Ale zlé to bylo. Jiráskova žena sama s Marií. Starší dcera, Božena, odstěhována k babičce. Nemocná dcera svého otce ještě poznala, viděla. Ale pak ---- kruté tři dny a noci, po nichž dne 7.9.1885 ve dvě hodiny v noci následovala milosrdná smrt. Jirásek byl hluboce raněn:
„Jsem pořád v neladu, do práce nebylo pomyšlení. Nejde mi to nějak, ač nyní již mysl je klidnější. Chvilemi ovšem, tak v samotě, nebo doma v rodině napadne mne to, až úzko. Ale dost už…“
Celý život na ni myslel, nikdy nezapomněl - pravidelně zajížděl na dceruščin hrob.
Ani konec Jiráskova života nebyl idylický. Vzdal se - naštěstí včas, když poznal, že už nemá sil - své literární práce a rezignoval na dokončení Husitského krále. Začaly se projevovat vážné nemoci - akutní urosepse, ztráta sluchu. Tři roky před svou vlastní smrtí ovdověl (1927).
„Je to pro mne a rodinu těžká, bolestná rána. Přes 40 let jsme spolu šťastně žili, šťastně i v různých trampotách..“
"Byl to zlý rok, mluvit o něm bylo by renovare dolorem." (4.1.1928)
"Žiji teď smutně stižen ztrátou své ženy."
Těsně před svou smrtí zajel ke svému rodnému domku. Zavřel se do světničky, kde se narodil, a dlouho tam pobyl. Pak chtěl k lípě svobody. Dlouho tu postál, díval se na Hronov - naposled. Pak zašel na hřbitov - k hrobu své drahé ženy.
Bylo tiché odpoledne, nikdo ho nerušil, unikl pozornosti, jak to měl rád. Pak odjel do Prahy...
Dne 12.3.1930 v 6:40 hodin ráno zemřel v kruhu své rodiny ve svém pražském bytě v Resslově ulici číslo 1.
Připojená lékařská zpráva konstatovala: potíže od zvětšené prostaty nastaly už před 8-10 lety, objevil se zánět měchýře a v létě 1925 se vyvinula akutní urosepse. Chirurgický zákrok Jirásek odmítl a lékaři vzhledem k věku nenaléhali. Léčením se zánět zmenšil, ale bolest zůstala.
Při poslední procházce po nábřeží mu nohy vypověděly službu. Přestalo mu chutnat kouřit, později i jíst. Při vleklé urosepsi začal polehávat.
Při poslední návštěvě lékaře od něj rád slyšel, že se zase uzdraví, poděkoval stiskem ruky za návštěvu a ráno tiše zesnul...
Ano, mnohý si řekne - takových životních osudů jsou miliony! Jiráskův život se ničím neodlišuje. A přece! Jirásek žil jako ony miliony ostatních, a přesto dokázal vytvořit monumentální dílo! A navíc ukázat, že lze obyčejný život i s osobními tragédiemi, kterým se nikdo bohužel nevyhne, prožít naplno a kvalitně. A to rozhodně není málo.
(za využití Jiráskových pamětí)
