12.3.1930 zemřel v 6.40 ve svém pražském bytě v Resslově ulici Alois Jirásek. Po 90 letech od jeho smrti lze s hrdostí konstatovat, že Jiráskův odkaz i dílo stále žijí. A nenajde se snad nikdo, kdo by u nás Jiráska neznal.
Zapomnění mu předpovídali (a přáli) mnozí. Předpovídají (a přejí) mu to mnozí i nadále.
Přesto nenajdete u nás nikoho, kdo by Aloise Jiráska neznal.
Přesto se jeho dílo stále objevuje v divadlech, televizi a rozhlasu, jeho knihy se stále čtou a vydávají, i když samozřejmě netrhají rekordy jako dříve.
Stačí se podívat na divadelní statistiku - za posledních cca 10 let se bezpočtukrát hrála Jiráskova nejoblíbenější hra Lucerna (v současné době ji s úspěchem hrají dokonce minimálně dva profesionální divadelní soubory), několikrát se objevila Jiráskova strhující "Vojnarka" (tu dokonce zvolili diváci za nejlepší inscenaci roku 2016 ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti!), aktuálně se na profesionální jeviště dostala i Jiráskova dramatická "Husitská trilogie" o Janu Husovi, Janu Žižkovi a Janu Roháčovi.
Málokterému českému dramatikovi se daří tak jako klasikovi Jiráskovi.
Televizní reprízy nádherného seriálu F.L.Věk podle Jiráskova stejnojmenného monumentálního románu mají vždy vysokou sledovanost a oslovují nové a nové diváky.
A Jiráskovy "Staré pověsti české" vyšly jen v posledních 3 letech minimálně třikrát, z toho dvakrát v reprezentativním vydání.
Samozřejmě se spousta dalších Jiráskových děl stále opomíjí a čtenářům nezbývá než se spokojit se starými edicemi. Ale i přes toto přehlížení občas nějaké to Jiráskovo dílo vyjde - většinou se jedná o soubory stále nedoceněných, a přitom originálních a svěžích povídek.
I Jiráskovi největší odpůrci musí uznat, že Jirásek rozhodně nepatří mezi mrtvé autory.
A když si připomeneme, čím vším Jiráskův odkaz prošel, tak nejde než smeknout - přes to všechno se Jiráskovo dílo znovu prosadilo a neupadlo do zapomnění, jak se bohužel stalo mnohým jiným klasikům.
Většina z těch, kdo se i přes trvající přezírání Jiráskova díla přece jen k němu dostala, byla překvapena originalitou a životností Jiráskova díla, a to i přes do jisté míry archaický jazyk a svérázný způsob vyprávění.
Je to nejen vysokou uměleckou kvalitou Jiráskových děl - Jiráskovo dílo je totiž psané s láskou, je plné přirozené moudrosti a nádherných idejí. Jiráskovi nejde jen o příběh jako takový - jde mu o vznešené myšlenky, kdy stojí na straně dobrých lidí a dobrých pohnutek. Není to však černobílý, neuvěřitelný svět - právě naopak! Proto Jiráskovo dílo zaujme i dnešního čtenáře.
Snad je už minulostí, vyčítat Jiráskovi určitou uměleckou fikci, která mu sloužila k tomu, aby podpořil to, co chtěl zprostředkovat. Nepsal přece učebnice historie, psal historickou beletrii! Tak přísným sítem, které se na Jiráska kladlo (a stále občas klade), by neprošel téměř žádný historický román (nový ani starý).
A že Jirásek miloval svůj národ, že ho chtěl vést k lepší budoucnosti, že chtěl, aby se národ poučil ze svých chyb, že chtěl ukázat slavné chvíle českých dějin, podle toho také z upřímného srdce psal.
Jirásek však nikdy neviděl svět černobíle - to každý čtenář jeho děl ví - vždyť mezi jeho nejkrásnější postavy patří mnozí katoličtí kněží, román "Temno" je hlavně o náboženské a jiné nesnášenlivosti, které se nevyvarují katolíci ani pronásledovaní evangelíci, a husité rozhodně nejsou žádní svatouškové - Jirásek je nijak nešetřil!
Je to už devadesát let, co Alois Jirásek zemřel.
Byl tehdy nejoblíbenějším českým spisovatelem, který navíc projevil velkou osobní statečnost, když za těžké doby první světové války veřejně podpořil vznik samostatného státu.
Jirásek stál s národem v dobách dobrých i zlých.
Nejen pro své vynikající dílo si zaslouží, aby žil stále v povědomí celého národa. Aby se hrál i četl.
