Jirásek bývá často neprávem a zkresleně považován za zaujatého glorifikátora husitů a očerňovatele katolické církve. Kdo Jiráska četl, ví, že Jirásek byl dalek takovému černobílému vidění světa, které je mu tak často podsouváno.
Jirásek byl hlavně kovaný demokrat.
Příčilo se mu násilí, názorová i náboženská nesvoboda, útlak i diskriminace. Ve svém díle to dává zcela jasně najevo. Je-li mu boj husitů za náboženskou svobodu sympatický, už od začátku dává najevo svou kritiku táborského radikalismu i zbytečně ničivého působení husitů ve vztahu k uměleckým památkám. Do svého díla vkládá osudy postav ze všech stran sporu - rozohněné husity konfrontuje např. s nebohou řeholní sestrou, kterou husitské řádění vyhnalo z kláštera apod.
Jirásek věděl, že husitské hnutí bylo ve své hlavní podstatě hnutím, které posunulo společnost blíže k názorové i náboženské toleranci (a to nejen u nás, ale i ve světě, jak potvrdila německá reformace o sto let později), tedy blíže k ideálu, který byl vlastní i Jiráskovi.
Jirásek však také věděl, že demokratická společnost může být postavena pouze na vzájemné snášenlivosti a toleranci všech náboženských i názorových skupin. Proto se v jeho díle tak často smiřují či sbližují katolíci s husity/evangelíky (jako ve Skálách či Temnu), proto národní obrození vidí jako celospolečenské hnutí, na jehož počátku stáli převážně vzdělaní katoličtí kněží (F.L.Věk, U nás).
Není ale lepšího důkazu než samotné Jiráskovo dílo - vždyť např. Proti všem je hlavně o vnitřním rozkolu uvnitř husitského hnutí (přes své sympatie k myšlenkám husitského hnutí se Jirásek vůbec nebrání popsat násilnosti a ničivou sílu husitů, ostatně hlavní postavy z radikálního proudu husité nakonec sami upálí), v Husitském králi zase Jirásek se zjevným nesouhlasem popisuje pronásledování předchůdců Jednoty bratrské vládnoucí husitskou elitou v čele s "husitským" králem Jiříkem z Poděbrad.
Ostatně málokdo popsal odvrácenou stranu husitského hnutí tak znamenitě, jako Jirásek v Proti všem:
...Z plného světla ocitl se zeman v temnosvitu chrámové prostory. To, co kolem viděl, byl jako nějaký divoký, pustý sen. Vladyka rozhodně nepřál kněžím, nebyl znalec umělého díla, aniž měl pro ně hrubě smyslu, a byl proti přílišnému ctění obrazů. Ale v ten okamžik, kdy viděl, jak bere za své kostel, mezi těmi četnými pěknými v okolí jeden z nejpěknějších, do něhož od malička chodíval, kde mu dceru křtili a ženu pochovali, pocítil lítost.
Zaražen stanul u samých dveří. Chrámovou prostorou před ním se hemžili lidé. Táborští i domácí muži, ženy, v selských halenách i měšťanských sukních, ženy v přísném zavití hlavy, tu v zášeří oblouků, tam ve zbarveném, jasném světle, padajícím vysokými okny presbyteria.
Ze všeho hned a nejvíce padl vladykovi do očí bílý kůň v chrámové lodi, opodál hlavního oltáře, pohazující hlavou, a vlasatý, bradatý kněz na tom koni. Onen chlap v krumplované sukni z ornátu již u něho nestál, nýbrž pekař Joha, jenž slepého kněze o všem zpravoval.
Všichni kolem hubili a ničili. Sekali sekerami do lavic, zpovědnic, klekadel, nebo stáli na lavici ke zdi přitažené a oštěpy čerkali a škrabali anděly a svaté na nástěnných malbách. Vedle jakýs chlap bradatý, stoje na postranním oltáři, vypichoval apoštolům na deskách oči, a druhý dole, odpočívaje na okamžik, volal na něj, aby rozpoltil té Matce boží (ukazoval na její polychromovanou sochu) hlavu, však, je-li svatá, že se bude bránit. Ještě nedořekl, a již letěla socha dolů s oltáře a dole odkopnutá kutálela se zohavená špinavou, zablácenou dlažbou.
Před hlavním oltářem na dlážkách rostla hromada kostelního náčiní. Ženy v divé horlivosti snášely sem menší obrazy, sošky, ze sakristie mešní roucha, misály a jiné kostelní knihy, velké, malé. Trhaly je samy nebo s mužskými a roztrhané házely na tu hromadu, u níž stanul, vyběhnuv ze sakristie, vlasatý, osmahlý sedlák v beranici, patrný chuďas, v záplatované sukni. V jedné ruce se mu leskl pacifikál, plný drahých, barevných kamínků, ve druhé zlatý kalich.
Kříž hodil bez rozmyšlení na tu hromadu, kalichem pak, který byl dle určení jeho kněží hříšně nádherný, mrštil o zem a dupal po něm. Oči mu svítily divokým nadšením, a zaryčel, jakoby drtil svého protivníka, když ženské i muži s křikem se k němu sbíhali a kolem se kupili, hledíce na jeho chudé, ublácené škorně a zlato pod nimi.
A nad tím a kolem všude, ze všech koutů kostela, dole, nahoře, v lodi i na kruchtě, hlučely rány, jejich pustý ohlas, křik, volání, smích a ryk. V to zahučely varhany z kruchty, k jejichž klávesám usedl vrásčitý sedlák v umazaném kožichu a směje se, bil do nich mozolnou tvrdou rukou. Pojednou však varhany pronikavě zaječely a řezavým tónem rázem umlkly, jak sekery jiných zničily jejich dech a život. Ale ostatní spousta ran, bouchání a hlasů, slitá v jednu ohlušující, omamující záplavu, hřměla dál.
A do té spousty jal se pojednou křičet slepý kněz z bělouše, jak mu pekař Joha oznámil, že na hlavním oltáři vytáhli zlatou monstranci a že ji otvírají, aby z ní vyrazili hostii. A na to křičel kněz Mikuláš, ať toho nechají, ať nemeškají, aby raději ten krám hříšných modlosluhů již zapálili. V tom jeho druh, Petr Kániš, vyšel ze sakristie. Až dotud kostelem pobíhal, pobízel, rozpaloval a také sám mečem sekal. Teď vyšel, maje v pravici meč, v levé několik rozžatých voskovic. Ženské i muži hrnuli se ke knězi černé brady, natahujíce ruce po ohni.
"Změtěnci!" pomyslil si zeman dole u kostelních dveří a pln nechuti se obrátil, aby odešel...
(ukázka z Proti všem)
