Jirásek (sebe)ironik

Alois Jirásek je díky dlouhodobé ideologické masáži před rokem 1989 stále některými vnímán s rozpaky, dokonce i s předsudky, které jeho život i dílo značně zkreslují. Pro mnohé je typickým nezajímavým slovníkovým, učebnicovým autorem, přestože je jeho dílo plné života a humanismu a může i dnes oslovit mnoho čtenářů. Jirásek měl navíc velký smysl pro (sebe)ironii, která se odráží i v jeho díle.

O Jiráskově smyslu pro sebeironii svědčí historka z jeho života, která se dochovala až do dnešních dnů.

Alois Jirásek byl velkým milovníkem přírody. Velice rád se ve volném čase věnoval své zahrádce u své vily v Hronově. Ryl, vysazoval keře, zaléval záhony.

Miloval stromy - zejména staré, o nichž napsal nádhernou - pro Jiráska dost netypickou povídku - s prostým názvem "Stromy" - povídka vypravuje o setkání se zajímavým poutníkem, který obchází staré stromy a zapisuje o nich příběhy a pověsti. Poutník zaznamenal např. příběh o starém jeřábu, jehož poražení přineslo smůlu a zkázu, o starých jedlích a životních osudech starého faráře, o starých dubech a staré zahradě se zámkem, ve kterém přebýval starý správce, a mnoho dalších…

Podél Jiráskovy zahrádky stály nízké keříky bezu a v květinové zahrádce kvetly řady růží snad všech barev. Byla tu mezi nimi i růže stolistá, kterou měl Jirásek nejraději.

Jiráskovi sousedé často oceňovali, že se i v tak vysokém věku věnuje své zahrádce. A dobrácký Jirásek vždy zasekl rýč u svých nohou, posunul si čepici s kšiltem do týla a se smyslem pro sebeironii řekl:

"Tak, tak... Nemohu pořád jen psát. Musím občas dělat něco užitečného!"

A např. v povídce "Obrázek" Jirásek zase projevil svůj smysl pro ironii:

"Tam, napravo, blízko pole, na suché louce, hrabou muž a žena seno. Stařec bílých vlasů, v hrubé košili, v usmolených, volných brslenkách, kdysi žlutých, a v modrých punčochách, a ona, také stará, dost chudě oděná, v červených jihočeských punčochách. Ona hrabe mrštněji, a on, selský Filemon, blízko ní, volněji a patrně těžko.

Zacházím si k nim, pozdravuju, začínám hovor.

Obracejí se po mně s nelíčeným překvapením i s nedůvěrou. To přerušení práce jim není tuze milo. Vrásčitému starochu jakoby se nechtělo odpovídat. A tak divně hledí. Babka, hovornější, ale ne hovorná, se mu honem staví po bok a rázem všecko vysvětluje.

"On nedoslýchá a je slepý."

"A jak může pracovat?"

"Hrabat, to jde, a trochu mě vidí, jako v mlze, a já mu všechno povím, on místo zná, a je pořád u mne. A já..."

"Dost jste se už napracoval," volám na starocha, "měl byste odpočívat."

A v tom babka: "To on už je tak zvyklý."

A stařec mlčel.

Jdu dál a ohlížím se po těch starých manželích.

Hrabou jako prve.

Kolem zeleno široko daleko, všecko v záplavě plného, zářivého světla. Jen v očích starocha hustá mlha, tma. Co žene slepce do té práce?

Neúmorná láska k práci, či návyk, dlouhá chvíle, nebo nouze, či ta babka?"