Málokdo to ví a málokdo by si to dokázal představit právě v souvislosti s Aloisem Jiráskem - Jirásek velmi miloval stromy.
Alois Jirásek psal vedle mohutných historických pláten a divadelních her i kratší povídky - tyto povídky, i když dnes nepříliš známé, patří zcela jistě ke skvostům české povídkové tvorby.
Svým milovaným stromům věnoval Jirásek kouzelnou povídku s prozaickým názvem "Stromy" (1887). Při její četbě jako by k nám promlouval autor z hloubi své duše - a cítíme, jak je nám blízko, jak mu rozumíme:
"Toulám se po Čechách, ne však po místech, které se turisty hemží, ale po samotách. Hledám a nalézám pěkné krajinky, roztomilá zákoutí, tichá a neporušená. Odpočinu si přitom duševně, občerstvím se, omládnu; a že omládnu, také si zablouzním..."
"Mnozí rádi vyhledávají starožitnosti v zemi, v musejích, tvrze i hrady a jiné historické památky. Já zase prastaré pamětníky - věkovité stromy. Shledávám se s nimi nejčastěji v samotách, kde zůstaly utajeny lidské hrabivosti, nebo kde je zachovala šetrnost prostého lidu; ta je snad zbytek oné posvátné úcty, kterou k nim chovali jeho předkové, jakož k sídlům mocných bytostí a duchů."
"Co mne k nim vábí? Je-li to bezděčná úcta k vysokému věku, k síle, jež tolikrát déle než my odolává zkáze a smrti nám tak zakrátko souzené? Je-li to pomyšlení na vše to, co nemluvný ten svědek trouchnivého již těla, ale dosud svěží a ohromné koruny pamatuje, co přestál bouří a vichrů, co mrazů a metelic, co pokolení za jeho věku žilo, zápasilo, mořilo se a radovalo a trpělo, až všecko pomřelo?
Unaven lidmi i prací rád se na čas utíkám do stínu těch velikánů, kteří mně prchajícímu před společností jsou nejmilejšími společníky. Oni jsou minulost, a přece jdou s časem...
Teď usedám pod nimi, moderní unavenec, abych užil klidu jejich i samoty; řeč jejich od věků jednostejná, líbezná, vzrušivá, která několika pokolením šuměla v sen i zamyšlení, konejší neklidnou, nespokojenou mysl..."
A stromy provázely Jiráska i celý jeho život.
A to dokonce i v Praze:
"Těším se na Vás, že se s Vámi a milostpaní uvidíme a že se někam podíváme, a když ne dál na venkov, tak aspoň pod ty lípy na Václavském náměstí." (dopis J.S.Macharovi z 12.3.1892)
Za jemu milý strom dokázal i celou vahou své slavné osobnosti odhodlaně bojovat - takto psal tehdejšímu starostovi Hronova p.Adolfu Klikarovi 5.5.1912:
Javor byl díky Jiráskovi zachráněn - bohužel však pouze na krátký čas - později jej sami obyvatelé domku porazili...
Krátce před svou smrtí, když naposledy odjížděl z Hronova do Prahy a zřejmě cítil, že se do rodného Hronova již nikdy nevrátí, obešel Jirásek všechna jemu milá místa - nezapomněl ani na své milované stromy - dal sbohem lidem i stromům.
A Jiráskův skon jako by potvrdil mimořádný svazek člověka s přírodou.
Jak jinak si vysvětlit téměř legendární, avšak skutečnou událost, která se odehrála v Jiráskově rodném Hronově - 6.3.1930 začali dělníci ořezávat starý strom, který Jirásek velmi miloval. 12.3.1930 v 7 hodin ráno podťali dělníci jeho kmen a v 9 hodin přišel do Hronova telegram, že Alois Jirásek v 6:40 zemřel...
