Bedřich Smetana je dnes skladatelem natolik klasickým, že si už ani nedokážeme představit, jaký to byl vlastně člověk. Jak se choval, co měl rád, jaké měl chyby. I doba jeho života je pro nás naprosto vzdálená, téměř mýtická. Začetl jsem se do vzpomínek přímých pamětníků B.Smetany vydaných v roce 1917 a rád bych se podělil o podrobnosti ze života tohoto důležitého skladatele vážné hudby - jsou velmi zajímavé.
"Smetana pracoval-skládal po svém ohluchnutí, kdy se bez úspěchu podrobil léčení elektřinou, v Jabkenicích obyčejně od půl 10. do oběda, odpoledne od 2 do půl 5. Po své snídani, po 8.hodině, také pak k večeru si vyšel na procházku, při níž si hrál s tenkou hůlkou, do obory, k myslivně nebo na návrší."
"Výletů a zábav se ochotně účastnil a tancovalo-li se, usmíval se tomu tajtrlikování, jak říkal. Neboť mu to bylo komické - neslyšel hudbu a viděl jen lidi různě skákat."
"V létě se koupával v blízkém rozsáhlém rybníku v oboře, na kterém byla postavena plovárna. V zimě hrál šachy - hrál-li dobře, usmíval se, ale dovedl se i zlobit, nevycházela-li mu jeho hra. Kolikrát musel jeho protihráč vzít tolik tahů zpět, kolik si přál. A když mu hra vůbec nešla, rozmrzel se tak, že celé postavení figurek rozhodil."
"Na spánek se vždy těšil, poněvadž, jak často vypravoval, snil skoro denně o nejkrásnějších krajinách."
"Noviny četl pilně a všechny pamětihodné události si zaznamenával do svých kalendářů - do těchto kalendářů si zapisoval i své příjmy a výdaje."
"Cizí hosty neviděl v domě rád, zato se známými se rád bavil."
"Od podzimu 1883 začal mít silnější halucinace, zvláště v noci, které ho sváděly k nezvyklému chování, takže musel být pod stálým dozorem. Když už to nebylo únosné, odvezli jsme ho do Prahy do ústavu. Cestu nesl dobře, bavila ho stále se měnící krajina. Kde jsme ho však vyložili a ubytovali, to už nepoznal a nevěděl." (Josef Schwarz)
"Smetana hrával na různých sezeních nejraději svoje miláčky - Mozarta, Chopina, Schumanna - tři mladíky, jak je často označoval. Když hrál, některá místa rád komentoval "to je nádherné", "to je zajímavé", někdy přerušil hru a rozhovořil se o místech, která mu připadala zvláště nádherná a zajímavá, ale i která se mu nelíbila. Tyto jeho výklady však nelibě nesla hlavně jeho žena, která hned na Smetanu - "Fric, mlč a hraj! Výklady si nech až na potom!". Takový rozkaz "vyšší instance" Smetana na chvíli poslechl, ale za chvíli začal zase znovu komentovat."
"Smetana si hudební vývoj uspořádal jednoduše na 4 doby - diluviální, klasickou, romantickou a novoromantickou - každá doba měla podle něho 3 sloupy - diluviální Palestrinu, Händla, Bacha, klasická Haydna, Mozarta, Beethovena, romantická Chopina, Schumanna, Mendelssohna, novoromantická Berlioze, Liszta, Wagnera. Nejraději měl Mozarta, Chopina a Schumanna."
"U Mozarta se obdivoval, s jakou rychlostí a lehkostí vše tvořil, obdivoval jeho humor, laškovnost, graciésnost."
"U Chopina obdivoval jeho snivost, slovanskou měkkost. Obdivoval se mu jako originálu, který nemá sobě rovna. Rozdíl mezi Chopinem a Schumannem definoval takto - "Chopin vše prosní - Schumann krom snění ještě vše promyslí."
"Palestrina připadal Smetanovi jako gotický chrám, ve kterém ještě není života, Bach jako gotický chrám přeplněný životem a Händl gotický chrám, jehož vnitřek není už tak šerý, vážný, ve kterém jsou barokní oltáře i život."
"Haydn byl podle Smetany praotcem všeho - "ale je nutno míti velice jemný čich, poněvadž u něho je vše budoucí ukryto jako nerozvitý květ v listí."
"Smetana cítil odpor k veřejnému vystupování - k "ukazování se", jak říkal. I koncertní hra - "třískání do klavíru" - byla mu proti mysli. Celým svým složením jak tělesným, tak duševním nebyl stvořen ke koncertnímu životu."
"Smetana ze začátku učil rád - zejména, cítil-li k žákovi či žačce sympatii. Později však učil již zcela bez zájmu. Často se stávalo, že z pokoje, kde učil, ozývaly se hrozné zvuky. Každý si hrál, jak chtěl. Smetana stál u kamen, nic neviděl a neslyšel, prostě přemýšlel."
"Smetana nerad při dirigování studoval, opakoval, bylo mu to proti mysli. Při dirigování si máločeho všimnul, myšlenkami byl jinde."
"Jako kapelník v divadle také neměl rád zkoušky. Mimo uvedenou nechuť k opravám a opakováním byl Smetana i ostýchavý. Smetana členy orchestru i sólisty pokládal za kolegy a bylo mu "divným" někoho opravovat. Orchestr se při představeních často rozcházel, takže o Smetanovi Rieger řekl "jak jste mohli udělat tak neschopného člověka kapelníkem" - a Smetana se dal do pláče, když to vyprávěl svým kolegům."
"Smetana v době nemoci rychle měnil náladu - ze slz přešel ve smích nebo naopak. Staré události líčil jako nové, vše mu splývalo v jeden proud."
"Jednou Smetana líčil, jak se ho bolestně dotýká vynášení Dvořáka nad něho - "vynášejí Dvořákovu originalitu např. za to, že téma začátku přednášejí pouze harfy - a na můj Vyšehrad si nevzpomenou - Dvořáka uctívají v cizině a mě odkopávají, Dvořák následkem této tendenční pochvaly nade mnou zhrdnul - před celou vojenskou kapelou, která zkouší jeho skladby, se rozkřikl - jak to troubíte? nemyslete si, že troubíte nějaké oddrhovačky od Smetany".
"Někdy chtěl být Smetana veselým stůj co stůj - aby zahnal trudné myšlenky."
"Ve snaze, aby nikomu neublížil - jak říkal - byl dost nerozhodný - dal-li zpropitné, ptal se, jestli dal dost. V umění však byl vždy rozhodný a nebyl diplomat."
"O Sabinovi Smetana řekl: "o nějaké zradě národní - úplné vině Sabinově nás nikdo nepřesvědčil. Sabina ze svých přátel, známých i politiků nikoho neudal, dělal si z policie legraci, aranžoval spiknutí apod."
"Smetana nebyl ve svých dopisech k poznání. Byl v nich strojený, přitom ve skutečnosti byl prostý, veselý a srdečný."
"Jednoho dne Smetanova žena vesele oznamovala: "víš co je nového? Fric ohluchnul, teď aby hrál na flašinet a já mu budu nosit jídlo a pomáhat mu točit klikou, protože mu brzo otéká ruka." (Aleš Heller)
"Smetana se k dámám choval s vybranou jemností a elegancí. Ostatně nejvlastnější půdou byl pro Smetanu salon. Hrával od roku 1850 denně před císařem Ferdinandem na pražském hradě, který obdivoval jeho klavírní virtuozitu."
