Husaři - pozapomenutá skvostná miniatura

Existuje mnoho pozapomenutých literárních miniatur, a to i od velkých, obecně uznávaných spisovatelů, které málokdo zná, ale které překvapí a zaujmou, jakmile je náhodný čtenář objeví. Mezi ně patří i celá řada drobných črt a povídek Aloise Jiráska.

Krátká povídka Husaři z roku 1895 je výrazem Jiráskova humanismu, kdy Jirásek v povídce konfrontuje českého patriota s nenáviděnými Maďary, a zároveň svým závěrečným komentářem hořce ironizuje ideály své povídky v kontrastu s tehdejší realitou.

Ostatně, posuďte sami...

I.

Kamenný dvůr, samota, s pozadím tmavých lesů, sám na lesní kdysi půdě mezi průhony a pastvisky, která na jaře prokvétají kukačkami a k podzimu svítí se zlatem hadího mlíčí.

Opodál přede dvorem nevelký rybník, šedě lesklý, zasmušilý, s dvěma mocnými duby na hrázi nad starým, stemnělým stavidlem.

...

Kolem dvora vždy ticho, klidno, až pusto.

Na cestě sotva kdy kdo cizí. Dalo by se skoro na prstech spočítat, kolikrát do roka tudy zahrčel kočár. A ještě to byl skoro pokaždé starý dvorský okroč, zelený okroč, na němž nájemce dvora jezdíval do Písku.

V Budském dvoře bylo ticho a vše chodilo obvyklým během i za pohnutých časů mladé svobody, kdy v okolí po městech a městečkách bouřili nadšením, kdy všude kolem hlučeli, jásali, zpívali, kdy muziky hrály a v bubny bili před gardami, které řinčely zbraní.

Jen nájemce sám, vysoký muž, prokvetlých vlasů, osmahlý, nemluvný, trochu se měnil. Jindy nepravidelně, jak kdy, zahřměl na starého Matěje:

"Matěj, půjdeš do města. Rozumíš!"

Tak hromově on, dobrý člověk, vždycky rozkazoval. A dost.

Matěj rozuměl, šel, dlouho se nevracel, ale přišel a přinesl v kožené, již lesklé a usmolené brašně všecko, jak náleží - nějaké to psaní a noviny. Někdy jen noviny.

Tohoto pohnutého času, kdy přišla tak znenadání konstituce a lidem pletla hlavy, houkal nájemce na starého Matěje pravidelně, t.j. každý týden. To byla první změna, a ještě ta, že Matěj přinesl někdy noviny dvoje. Po těch sáhl nájemce pokaždé hned, nejdřív, jako hladový po soustu, a psaní nechal, bylo-li nějaké.

Zůstal hned ve veliké, prázdné ratejně, do níž se šlo zrovna z průjezdu, a jak byl v měkkém, tmavém klobouku, dřevěnku v zubech, usedl s novinami za stůl. Matěj ještě přinesl veliký, lesklý plecháč plný piva a měl po funkci. Šel.

Nájemce sám a sám v hlubokém tichu rozlehlé ratejny četl a četl. Osmahlým obličejem míhaly se stín i jasno; někdy i hustý mrak schmuřil jeho čelo, a často z ničeho nic zkřikl a ještě víc nežli na Matěje nebo čeládku.

Někdy musel hrom nájemcova hlasu nanovo zahlučet rozhlehlou ratejnou, než nájemcova sestra, jeho hospodyně, vyšla. Byla silně nahluchlá, "to z průvanu v průjezdě", jak si stěžovala. Když přišla, vytáhlá, suchá, plachá, jako polekaná, stanula u stolu a pořád přisvědčovala nebo se divila, jak jí bratr celým silným hlasem, zkrátka, větami jako usekanými živě povídal, co jej rozehřálo nebo dohřálo, popudilo nebo když hromoval na Němce nebo na Maďary, na ministry, na Košuta nebo na všechny najednou. Tak si uvolňoval, tak sděloval své prudké dojmy.

A sestra mívala při tom na mysli více drůbež a husy a kuchyni nežli politiku a uherskou vojnu; někdy byla jako na trní. Ale poslouchala, přisvědčovala z povinnosti i z oddanosti.

Až jednou, v červnu, pozdě odpoledne, venku bylo až mdlo, oživly její bledě modré, unylé oči živým, opravdovým účastenstvím. Způsobila to novina, kterou Matěj přinesl s tištěnými novinami a kterou jí bratr oznámil: že včera vojsko, které projíždí okolím a stíhá prchající uherské vojáky, přepadlo v noci v jedné vsi u Písku husary, že jim vzali šavle a všecko, a že je hnali svázané do Klatov.

"Ale jejich rytmistra ne", dodal nájemce hlasitěji. "Ten se zastřelil. Naráz prý byl pryč."

"A proč se zastřelil?"

"Jak by se nestřelil. Bylo zle, amen; co měl dělat. Utíkali... Chtěli uprchnout, víš, upláchnout. Víš, ti husaři, Maďaři, a on, ten rytmistr, je ved."

"A proč?"

"Proč! Svým na pomoc, do Uher, do rebelie. A tak se bouch, nežli by se dal svázat."

"Chudák!"

"Chudák," opakoval nájemce, ale tvrdě, a opřel široká záda o lenoch židle. "Jaký chudák, takový Maďar! Proč sváděl vojsko, vždyť věděl..."

Myslil, že dalšího výkladu není potřeba. Proto se odmlčel.

...

Za rybníčkem, té chvíle ztemnělým, bez lesku zdvihl se kotouč prachu a kvapem se blížil, jako by jej vítr hnal. Mrak světlého, žlutavého prachu letěl cestou ke dvoru. Nájemce jej upřeně pozoroval. Stín v tom mraku! Koňská hlava, druhá, třetí... Celá řada hlav, stínů: koně, nad nimi čáka a chocholy, modré kabátce, bílé řemení.

Houf jezdců ostrým klusem přijel k rybníčku. Nájemce už dobře rozeznával barvu koní, rudé čabraky pod sedly, attily se žlutými šňůrkami, kožíšky.

Husaři!

II.

Když zarazili u průjezdu, stál v něm už vysoký, osmahlý nájemce a hleděl zachmuřeně, zkoumavě na nenadálé hosty. Bylo jich asi dvacet. Proti němu v jejich čele mladý, silný poručík. Salutoval a pravil zkrátka po německu:

"Dovolte, abychom si u vás odpočinuli."

"Kam jedete?"

"Objížďkou." A vjel, nečekal na pozvání. Husaři za ním. Ohromný průjezd zaduněl dusotem koní.

...

Poručík promluvil na husary něco po maďarsku, pak slezl s koně jako oni a řekl nájemci:

"Rádi bychom tady přenocovali."

Nájemce pohodil hlavou, jako by chtěl říci:

"Pro mne!"

"Pane, máme hlad a hroznou žízeň. Mohl byste nám něco poskytnout?"

"Pojďte se mnou," zval nájemce zkrátka po svém, kývl také na husary za ním a zkřikl po česku:

"Vojáci se mnou! Všichni! Pojďte!"

Šli, důstojník, vojáci, ale ne všichni. Několik jich zůstalo u koní, a jeden, toho si nájemce dobře všiml, postavil se před průjezd u zahrádky jako na stráž.

Mužstvo zůstalo v ratejně, důstojník šel za hostitelem do vedlejší jizby. A tu osaměl.

...

Dvě děvečky přinesly chléb, sýr a džbány a korbele piva. Poručíkovi přinesla jídlo sama nájemcova sestra. Tolik vojáků najednou, a husaři, Uhři! Když se vrátila do kuchyně, byla teprve rozčilena. Na okamžik stála jako zapomenutá. Tak mladý, tak mladý ten oficír! Kdyby snad také on... Ujíždí-li také s husary domů, do Uher, do té rebelie. Kdyby ho chytili - kdyby - Ten rytmistr se zastřelil! A tenhle, tak mladý, tak hezký! Snad nejedou...

...

Bratr stál na dvoře u koní a mluvil s osmahlým desátníkem.

"Budete tu na noc."

"Budeme."

"Tak odstrojte koně."

"Nesmíme."

"Tak je zaveďte do stáje."

"Až pan lajtnant poručí."

"Aha!"

Nájemce se obrátil a zašel do kuchyně.

"Kam jedou?" ptala se sestra dychtivě.

Bratr se usmál.

"Kam jedou! Třeba na věčnost!" A zamračeně dodal:

"Vzkážu do městečka, koho tu máme!"

"Pro Boha! Kdyby na ně uhodili!"

"Svážou je."

"A ten mladý oficír..."

"Hm, půjde na pevnost, nejmíň..."

"Ježíši! Anton! Co myslíš!"

"A co myslí ti Maďaři! Až přijedou domů, budou sekat do našich lidí!"

Obrátil se a zamířil do ratejny. Husaři jedli, pili, dychtivě, hltavě; chléb, sýr očividně mizely, džbán za džbánem se prázdnil, ale veselo nebylo. Nikdo se nezasmál, nezažertoval. Nájemce se u nich zastavil.

Měl mysl plnou hořké nechuti k tomu národu.

Díval se na ně zachmuřeně, ale vtíralo se mu do mysli, že tito prostí vojáci nechali všeho, zrušili přísahu, že se svého života odvažují, aby jen pomohli svým, aby mohli bojovat ve vlasti.

Surový lid, ale jdou - tohohle se odvažují. Pocítil respekt. Pozoroval je. Dva už unavení usnuli. A co je čeká!

Srdcem se mu zachvěl soucit.

Obrátil se a vešel k důstojníkovi. Seděl nad mapou, hned ji však složil, jak uviděl nájemce. Ten začal svou těžkopádnou němčinou:

"Pane poručíku, dostal jsem prve noviny."

"Ukažte mi prosím," vpadl důstojník dychtivě.

"Jsou české."

"Ach, tomu nerozumím. Co píšou, co z Uher, co z bojiště, prosím vás."

"Maďaři zas v nějaké šarvátce vyhráli."

Viděl, jak důstojníkovi svitlo v očích, jak se mu tvář radostí proměnila.

"Druhá novina, tady u Písku, v jedné vsi chtěli husaři dezertovat do Uher, víte. Ale chytli je. Rytmistr se zastřelil."

Důstojník zbledl, ale stál rovně, pevně. Patrně vzrušený vyrazil:

"Je to pravda?"

"Je, jistotná pravda. Husary odvedli do Klatov."

Nájemce okamžik mlčel, pak se ptal, ale jen tak, jako obecně.

"Nač dezertují ti lidé? Co chtějí?"

"Bojovat za svobodu!" vyhrkl poručík. Oči mu zahořely, ale hned kvapně dodal:

"Řekl jste to tam těm?" a ukázal na ratejnu.

"Ne. A nemám jim to asi říci."

"Já jim to řeknu sám."

"Hm. A zůstanete tu ještě přes noc?"

Důstojník trhl hlavou, ostře se podíval na hostitele.

"Proč se ptáte?"

"Protože vím, kam jedete, a protože bude jistější, když tu nebudete na noc, když - víte, nemám Maďary rád - ale je to hezké od vás - že... No, jeďte, jak jsem povídal, raději hned."

Důstojník na něj vyvalil oči, pak mu podal ruku a řekl:

"Děkuji vám."

"Ale ještě něco, pane poručíku. Tam u vás bojují za svobodu. Tak jste řekl. Přejte ji také jiným. Slovákům, víte? My víme, jak se u vás mají."

III.

Před dvorem stál nájemce a poroučel čeledínu Vojtovi, aby vyvedl husary a kudy a jak daleko. Poručík podal nájemci ruku.

Žádný z nich nepromluvil ani slova.

Husaři jeli do bouřlivého přítmí. Za duby na hrázi se blýskalo, z daleka zahřmělo. Vítr se zdvihl a vjel do staré lípy u ovčína za dvorem, kudy husaři zajížděli a v šeru, v polích mezi lány zanikali.

Šedý nájemce se díval za nimi. A ne klidně. "Za svobodu bojovat," znělo mu v duchu. Dojalo ho to, obměkčilo; ale teď cítil i hořko a skoro závist...

V Budském dvoře se nikdy nedozvěděli, co se s husary stalo. Jen to bylo jisté, že v okolí je nechytli...

Kdyby tak dnes nájemce Budského dvora vstal z hrobu a viděl, jakou mají Maďaři teď svobodu, pro sebe, a jak ji uštědřují jiným, jak je uherským Slovákům, za které se dobrák, prostomyslně přimlouval.