To je výkřik z nitra mladistvé Jiráskovy duše, který je obsažen v krátké Jiráskově básni, básní dnes již neznámé.
Mládí Aloise Jiráska (narodil se v roce 1851) bylo typickým mládím nadaného spisovatele - objevování světa kolem sebe, snaha tento svět pochopit a naleznout v něm své místo.
A tak jako většina mladých, literárně nadaných a vnímavých lidí, propadl i mladý Alois Jirásek na počátku své literární kariéry kouzelnému světu poezie.
Ještě než se definitivně rozhodl psát pouze prózu a drama (v roce 1876), napsal celou řadu básní, z nichž mnohé z nich byly otištěny v tehdejších významných časopisech.
Zpočátku své básně tajil (jako většina mladíků), ale pak se přece jen odhodlal a poslal některé své básně do časopisu Světozor.
Udělal to několikrát. Pak jen čekal.
A dlouho nic.
Až v létě roku 1871, krátce před maturitou, uviděl svou báseň "Žena podloudníkova" ve svém oblíbeném Světozoru. Měl obrovskou radost. Do konce svého života si na ten okamžik pamatoval.
Roku 1873 vyšly tiskem tři dnes již zcela zapomenuté básně - strohá báseň "V temnu" překvapuje svým poetickým výkřikem jdoucím z nitra mladé Jiráskovy duše, z básně "Na jaře" sálá mladistvý optimismus a poněkud temná báseň "Před bitvou" svědčí o Jiráskově hlubokém pochopení vojenského života.
V TEMNU
Hledám tě bože!
Jsem poutník bludný o holi,
hlas jehož ve tmě zaniká.
Kol bludná světla po poli -
tma veliká, tma veliká.
Za světlem jdu. Zas jiný svit -
jdu za ním na vrch, v údolí.
Můj marný krok. - Nenajde klid
ten poutník bludný o holi! -
Hledám tě bože!
NA JAŘE
Šíré stráně, černá pole,
poslední sníh v záhonu,
již ta bělorouchá zima
ve truchlivém ve skonu.
Pošeptával vítr lesům,
že jde jara sluníčko;
tráva v dole v naslouchání
povykoukla maličko.
Dýchal vítr na haluze,
stydlé dubu u lesa:
Netruchli ty stará hlavo,
modrají se nebesa.
Odlož listí, upomínky
na to, co již zmizelo,
přijde radost, slunce s písní,
věnec vloží na čelo.
PŘED BITVOU
Utichly křiky, šumot po táboře,
tak jako před bouří když tichne bor.
Jak rudé hvězdy planou ohně spoře -
pohasly. - Stichl družný pohovor.
Chod stavíc stráž o zbraň se opírá
a dumným okem v dáli pozírá.
Čas blíží se a váznou jeho kola -
zas jeho minul krok a stráže volá:
"Já bdím!" Hlas nikne, zvučí poznova,
za sledním stanem noc ho pochová.
"Já bdím!" Oj stráže napřáhněte kopí!
Však kloní je, jak lístek v zachvění.
Kdo ledem ovál čelo? Zrak svůj klopí,
a srdcem truchlivé jde tušení.
Zas kráčí stráž a pannu nezírá,
jež táborem jak stín se ubírá.
Šat bílý má, klid mrtvých v bledé líci
a líbá čela tichých mužů snící.
"Já bdím!" Stráž po stráži tak poznova -
Kdo druhy před tou bledou zachová?
Ta tiskne chladné rty na pyšné čelo,
co o vavřínu bujném, lásce sní;
i na to, z něhož dávno uletělo
na dívku milou vroucí vzpomnění.
Jde bledá dál a líbá do kola,
ve větru chladném černý vlas jí vlá -
zemdlený vojín ve snu těchu hledá -
Den zítřejší! Hle nad tebou smrt bledá!
"Já bdím!" Hlas nikne, zvučí poznova,
krvavé růže jitro dochová.
U pěvce - vojína teď stojí hlavy,
jenž sní o krásné báji hrdinské.
Duch jeho letí k sluncím otců slávy,
na rumech plesá vlády cizinské.
Nezlíbá bledá hlavu svěcenou?
Zachází - dál - již hvězdou vzdálenou. -
A pěvec sní o vlasti slávověnci,
kol ve snu tichém druzi odsouzenci.
Noc tmavá - zítra tmavší nastane -
Však nad ní sluncem píseň zaplane!
