Posunuli jsme morální hranice v zasahování do soukromí významných osobností tak daleko, že jsme se pomalu dostali na úroveň špiclování Státní bezpečnosti. Opravdu chceme stát plný špiclů a donašečů, kteří bez problémů uniknou jakémukoliv postihu?
Jaké jsou rozdíly mezi praktikami tehdejší Státní bezpečnosti a současnou štvanicí na významné osobnosti, porušující všechny morální zásady a skrývající se za "demokratický nárok na informace" a tzv. demokratická média a neznámé informátory?
Minimální -
- místo fyzických útoků (výslechy) o to silnější psychické
- místo státně a centrálně řízené organizace desítky, možná i stovky tajných skupin pracujících pro různé chlebodárce (noviny, strany, podnikatele apod.)
- místo tehdejších tajných donašečů a udavačů, které dnes oprávněně odsuzujeme, současní tajní donašeči a udavači, kteří jsou dnes velmi dobře placeni a ohodnocováni jako záslužní jedinci, co špiclují v tzv. veřejném zájmu
- dříve byli centrem pozornosti nepřátelé socialismu, dnes všichni, kteří mají nějaký ekonomický, politický či umělecký vliv (a nemusí to být jen všeobecně známé osoby)
Největší rozdíl je však zároveň ten nejhrůznější - tehdy se jednalo o organizaci řízenou stranou a plnící rozkazy seshora, byla to tedy organizace uměle vytvořená k utvrzování pozice totalitního státu, dnes se však jedná o skupiny vytvořené zdola, a to zájmy jednotlivých skupin i jednotlivců.
Tehdy vznikla Státní bezpečnost kvůli politické potřebě udržovat vedoucí úlohu KSČ, dnes díky různým skupinám lidí, kterým jsou morální zásady a hodnoty demokratické společnosti naprosto cizí a jejichž jednání je společností tolerováno.
A stát jen mlčky přihlíží. Ochrana před útoky a slíděním v soukromí neexistuje, kdo se znelíbí, toho lze bez problémů odstranit (naštěstí zatím jen ve výjimečných případech fyzicky) či jej dohnat k zoufalství.
Vinna je celá společnost - nikdo není schopen rázně říct, kde jsou hranice, které nesmějí být překračovány, a kdy začíná nedotknutelné právo člověka, ať významného politika či umělce, na své vlastní soukromí.
Pomalu nastává čas, kdy bude možné bez trestu úplně všechno - vždyť už dnes jsme svědky nechutných kauz nerespektujících úctu ke stáří a člověku (fotografie nahé Jiřiny Bohdalové či Mirka Topolánka), podávajících lži jako pravdu (údajná milenka Michaela Viewegha) a dehonestujících za každou cenu umělecké a politické protivníky.
Domnívám se, že každý rozumný člověk dokáže rozeznat hranice, kdy se jedná o veřejný zájem, a kdy by měl raději potlačit svoji snahu o jakýkoliv zásah do soukromí (schopnost sebereflexe a zdrženlivosti), který by výrazně narušil samu podstatu demokracie, totiž právo každého, ať je politik, umělec, či zedník, na ochranu svého soukromého života (pokud nelze zaručit svobodu každému jedinci, jak může být svobodná celá společnost?).
Pokud to však většina nedokáže a společnost nemá obranné mechanismy, které by rozmáhající se "tajné" a dehonestující kampaně zarazily (např. obecně platný etický kodex, přísnější zákony na ochranu osobnosti a soukromí, morální autority apod.), dospěje naše společnost do orwellovského státu plného zla, mafií a všudypřítomných štěnic a skrytých kamer.
A státní bezpečnost bude ve srovnání s tímto stavem jen slabým odvarem a tehdejší totalitní společnost oproti takové "demokracii" ostrovem svobody.
