Dojmy a rozmary

aneb Sedmý z několika blogů ke 100. výročí úmrtí jednoho z největších a nejoriginálnějších českých spisovatelů/básníků, Jaroslava Vrchlického (zemřel 9.9.1912 v Domažlicích).

Vrchlický se ve svém díle častokrát dotýkal života, jeho tajů i běžného koloběhu, byl stále znovu a znovu očarováván nezměrnou silou lásky - jsou to myšlenky a postřehy dodnes živé a oslovující, navíc podávané v mistrně napsaných verších. Soubor básní ze sbírky Dojmy a rozmary vznikal v letech 1875-1880 a stále oslovuje svým obsahem i dokonalou formou.

V dešti

Dnes prší zase - tuším den již pátý;

ty nad svou prací a já nad knihami

v své jizbě útulné tak žijem sami,

jak větrem v jeden kout dva lístky sváty.

Jen časem v sny mé kmitne vlas tvůj zlatý

neb s retů nápěv zazvučí ti známý,

jak včelka bzučíc mezi květinami

si hledá skryt, když obzor bouří vzňatý.

A kdyby slunce více nezasvitlo,

věř, ani nedivil bych se již tomu,

v mé nitro z tvojích očí lepší slítlo.

V něm cítím duši svou jak jabloň kvésti;

a v noci v zraku více mám slz štěstí,

než deštných kapek v listí starých stromů.

Pokušení

Do stínu vlasů tvých svou hlavu skryji;

ty vlasy tvoje podobny jsou moři,

jak vlny jsou, když v ně má dlaň se boří,

jak vlny v mramor tvojích boků bijí.

Jich vůní zpit se v ony kraje vžiji,

kde slunce snů mých v plné kráse hoří,

a duše má, z níž hned se světy noří,

se chví jak rosy krůpěj na liliji.

Teď poznávám, že dlouho bludem jata

všech věků putovala za modlami

má duše. Ty jsi pro vždy teď má svatá!

Mně je jak barbaru, jenž myslí podlou

se v chrámu ptá, mám kleknout před svou modlou -

či vyloupat jí oči - drahokamy?

Dlouhá noc

Hoch Kupido mi nedal spát;

kol mého lože v jednom spěchu

jak blázen běhal bez oddechu,

až začal jsem se věru bát.

Proč nespíš, začnu jemu lát,

v mém srdci jako v měkkém mechu

je slzí, citu, touhy, vzdechů -

On: Nemá mne kdo kolébat.

Noc prchla celá beze spaní;

on vzdychal, plakal bez ustání.

Teď k tobě jdu, má krásná paní:

Vím ňader tvojich samet hebký

se v sladkém rytmu dme a sklání.

Ó vem jej k sobě do kolébky!

Fryna

Před svými soudci náhle stála nahá;

blesk jakby vržen slétl v shromáždění,

stál každý němý v tomto okamžení,

div na to slunce zrak pozvednouti váhá.

I žalobník sám nyní již se zdráhá

dál vésti při, v prach klesá v pokoření:

a její krása svítí v žárném chvění,

rty hoří, v očích blýská něhy vláha.

Tys, Poezie, rovněž jako Fryna.

Kdo po tobě chce hoditi svůj kámen,

jak tebe uzří v pravé tvojí kráse.

Hned zšílel by po objetí tvých ramen,

a více nedá hlavu z tvého klína,

zkad věčná radost na svět usmívá se.

Lacrimae Christi

Sta světel slavně hoří v refektáři,

tam Kristus s apoštoly v síně štítu,

a dole opat s bratry v svorném citu

dlí i večeře. Všickni blahem září.

A jeden mladý bratr s bledou tváří

čte chvějícím se hlasem u pulpitu,

nad městem božím Kristus ve soucitu

jak plakal kdys. Dí dávní kronikáři,

že kam upadla každá slza svatá,

hned keře vína bujely tam tryskem

a plála ohněm jejich zrna zlatá.

A opat mlasknul, a si myslil v tichu:

Jen hřešme dále; i hřích jest nám ziskem.

Jak chutná dobře toto víno z hříchu!

Motýli

Sny jara, pestří motýli,

od květu v květ se kmitají,

a pestré duhy splítají

po lučinách a obilí.

Jsou vůní květů opilí,

z nich jako jiskry lítají.

Sny jara, pestří motýli,

od květu v květ se kmitají.

A jestli jeseň rozptýlí

své žluté listí po kraji,

kalichy růží potají

jsou všech jich vonné mohyly.

Sny jara, pestří motýli,

od květu v květ se kmitají.

Vichrové

Jak sta tisíce perutí

by v sta tisíc harf hřímalo,

mou duši v noci jímalo

dnes vichrů divé vanutí.

I znělo v mocném pohnutí

mé srdce, dřív jež dřímalo,

jak sta tisíce perutí

by v sta tisíc harf hřímalo!

A každé vichru vzepnutí

s mé duše pouta snímalo,

že vichrů hřívu třímalo

mé srdce v písně vzplanutí,

jak sta tisíce perutí

by v sta tisíc harf hřímalo.

Stará balada o lásce

V svět přišla láska, dávno je tomu,

divné to nebylo pranikomu.

Jako vždy řeka svahem svým běží,

les pláče, vítr hřmí bez otěží.

Jen jedno srdce hledala vroucí

a čisté, pro ni žijící, mroucí.

Co našla? Hrobu chlad neb sněhy,

neb sobectví pod maskou něhy.

V té chvíli tak jí smutno bylo,

jak děcku, v polích jež zabloudilo.

I chtěla zpět - leč k ráji z trestu,

že vyšla, nemohla najít cestu.

A od té chvíle bloudí a hledá,

že najde, naděj vzít si nedá.

Někdy jen v srdci věřícím, prostém,

po léta tichým je neznámým hostem.

Někdy jen v básníka mihne se písni,

jako když chudobku rosa potřísní.

To však jsou mžitky, pohádky jara,

staré to vzdechy - a píseň též stará.

A láska chodí od domu k domu,

 a divné to není již pranikomu.

Večer

V keři hnul se pták, zář zlatá padla do stínu,

stromy táhla sladkou vůní duše jasmínu.

Místy šel jsem, kde sen lásky kvet´ mi před lety,

na zhaslé jsem myslil hvězdy, svadlé na květy.

Pak jsem nahléd´ v svoje srdce, obraz tvůj tam plál,

něhou zářil, láskou svítil, dobrotou se smál.

A já snil, jak životem se nikdo nechybí:

Máj má věčný, koho láska v srdce políbí.

Rozdíl

Víno jižní, blesk a plamen, volá k tobě žij!

Pohřbi, co tě týrá, jásej, dolij, pij a pij!

Severní však, tichý plamen, sotva k dumě vzruší,

blaží však to, v žití mrazu ohřít na něm duši!

Povzdech k večernici

Říkají, žes hvězdou lásky, nuže tak mi sviť,

a z paprsků stříbrných a sladkých spleť mi síť;

Abych, až se s okna ke mně skloní unylá,

v síť tu chytil její duši jako motýla.

Obrana

Siréna, či Anděl zda mi v duši zpívá?

Zda se Bůh či Satan oknem snů mých dívá?

Co v své duši slyším, věrně opakuji,

kdo mi podá veslo, toho plachtou pluji.

Urvat krásy paprsk život dám rád v sázku.

Ptáš se po mém jménu: Jsem, jenž hledá lásku.

Přes propast

Život, život, černá propast, můžeš ale přes ni jíti,

a se smát, nechť hřmí a bouří pod tebou tam vlnobití.

Láska podá tobě ruku, převede tě přes ni hravě,

a ty bouřné vlny budou v sluch tvůj zniti kolébavě.

Víno skryje oči tvoje ve růžovou mlhy clonu,

že jak v snění půjdeš žitím, neuvidíš propast onu.

Poesie orla letem nad hlubinu tu tě vznese,

žhavé jiskry jako posměch s pochodně své v temno střese.

Na jednom je dosti ze tří; kdo však tebe, poesie,

láskou poznal, v číši cítil, neví ani sám, že žije!

Pták v srdci

Papoušek v mém nitru sedí, podivný to věru pták:

K všemu, co mi rozum káže, vždycky radí naopak.

Často řeknu: Stranou snění, k přísné práci vrať se hned,

a pták křičí: V stínu chutná líp rtů dívčích med!

Často řeknu: Život přísný, jako kondor letí čas,

a pták křičí: Jak je měkký její vlas a její pás!

Někdy též dím: Třeba myslit na hroby a na věčnost,

a pták křičí: Pro tvé dumy vína číš hrob velký dost!

Myslím též: Zde všecko marné, "nic" je tvým po bojích všech,

a pták křičí: Celý vesmír leží dívčích na ňadrech!

Myslím, že bych dospěl v žití k cíli blíž a štěstí dál,

ten proklatý věštec kdyby v srdci mi tak neskuhral.

A pták na to odpovídá: Blázne, proč mne proklínáš?

V hrobce prázdné tvého nitra jsem já lásky boží stráž.

Žiju ovšem krví tvojí, leč až tvoje srdce sním,

fénix abys vzlétl z rumů, k Bohu zpět se vrátím s ním!

Cestou lesem

Noc pozdní byla, šel jsem lesem,

list každý chvěl se tajným děsem;

v tom nade mnou van perutí!

Pták jal se kroužit těžkým vzduchem

tak příšerným a vážným ruchem...

Já cítil v duši pohnutí.

To vanutí mi k srdci sáhlo,

cos divného mi hrdlo stáhlo,

blesk propast ve mně osvítil:

Jak dávno již a dlouho, dlouho

jsem křídla v duši necítil!

Na Milešovce

V hor věnci leží český kraj

jak pozlacená stará báj;

dech borů temný zazní časem,

lesk rosy hraje trávy klasem.

Jak z dálky vane lesů dech,

to snad je českých srdcí vzdech,

a rosa, kam jen noha vkročí,

to snad jsou slzy českých očí.

Bez tebe

Kam padne zrak můj, vidím tebe všade,

tvá ruka stále na mou skráň se klade,

tvůj slyším hlas a můj dech s tvým se pojí.

Tak v úmrtní den Beatrice svojí

dlel Dante v těžkých dumách osamělý,

i kreslil samé anděly den celý.

Ideál

Kam hnu se, všude za mnou kráčíš děsný,

a nevím sám, jsi anděl, nebo žena?

Vše padá v prach. Ty nevíš, co je změna,

svět zahrnuješ do úsměvu Vesny.

Na prahu ráje andělů rej plesný,

ve vousech satyrových vína pěna,

čím jásá pták, řve skot, list suchý sténá,

čím budí život, čím báj láká ve sny:

To vře v Tvé hrudi, to v Tvých očích svítí,

bych bleskem za Tebou let´ , v prachu líně

se vleku jen. Tys vše, co nesmrtelné.

A rád bych sny dal, naději a žití,

jen chvilku moci ležet na Tvém klíně

a líbati Tvé prsy necitelné!